Ondřej Navrátil: Platonická láska

Svou sochařskou zkušenost si rozšířil studijním pobytem na akademii v Carraře, místě, z jehož mramoru vznikaly ty nejdůležitější renesanční sochy. V jeho tvůrci práci orientované na staré a důstojné sochařské materiály, bronz a carrarský mramor, ale i na materiály recyklované, stará stavebni kolečka, formičky, rezavé železné bedny, se projevuje ještě jedna neobvyklá vec. Dokonalost formy je kompromitována smyslem pro humor. O tom, proč jeho zájem směřuje k antice, říká Ondřej Navrátil v podcastu Hidden Gallery: „Lidé tehdy ne vždy věděli, proč jsou věci takové, jaké jsou – ale cítili to. Nebylo to racionální poznání, bylo to něco hlubšího. Druh moudrosti uložené v těle, v přírodě, v příbězích.“ To je důvodem reaktualizace starých forem a zájmu o fiktivní paleontologické nálezy. Zásadním rysem Navrátilovy práce je použití humoru, fikce a pochybností k aktivaci diváka, k čemuž využívá také svou schopnost kresby a práce s filmovým materiálem, jež mohou doplňovat klasickou sochu, jako například Kyklopa, vystaveného na výstavě Z očí do očí v Museu Kampa.