Manuel Knapp: l===l

Knapp se zabývá jak „klasickou“ malbou, tak prostorovými instalacemi, nástěnnou malbou, grafikou, videem a ve velké míře počítačovou animací. Pozoruhodným způsobem kloubí klasická média / objekt, malba / se světem techniky / elektroniky /.
V malbě i animaci pracuje s překrýváním obrazů, grafických útvarů a mediálních rovin v popředí i v pozadí a vytváří tak obrazové plochy s vysokým vizuálním zážitkem, který však netvoří referenční odkaz k trojrozměrnému prostoru. Vytváří vlastní prostorovost obrazu čisté vizuálnosti. Knappa velice zajímá hranice viditelnosti, kdy se dá říci, že ústřední rolí se stávají momenty jako „právě ještě“ a „skoro už“.

Nepřehlédnutelnou problematikou v jeho dílech jsou však také otázky vztahující se k problematice konstrukce a dekonstrukce prostoru pomocí stínu – stínu jako prostoru. Velice citlivé vnímání a vlastní představy o vlivu a práci s prostorem Knapp konfrontuje se světem počítače a pomocí jeho programování vytváří rozličné scény, které pak v rámci projekcí zapojuje do daného prostoru. Tím se mu daří narušovat trojrozměrnost a vytváří imaginární prostor, působící nestabilitou a prchavostí, který je kontinuální změnou stále nových / animačních / definic svých součástí konstruován a zároveň dekonstruován.

Také v malbách Manuela Knappa lze nalézt konstruktivní sklony, stejně jako odkazy ke karteziánskému souřadnicovému prostoru. Jednoduché geometrické formy a linie tvoří umělcův značně redukovaný slovník tvarů i barev. Vlastní linie se stávají méně vlastnostmi existujících věcí ve smyslu kontury, ale spíše vznikem členění. V neposlední řadě je také nutno zmínit rovněž přítomnost „zvuku“, kde Knapp pracuje na prahu mezi informací a dezinformací /šum/.

To, jak se v prostorách výstavy Manuela Knappa pohybujeme, variabilita našeho postoje, časový sled zážitků a vnímání hraje ústřední roli v komunikaci s jeho dílem. Vlastní pohyb limituje, od kterého časového bodu se něco stává informací o barvě, a od kdy to je dekódováno jako informace, že se jedná o stín. Změna postoje diváka je tak velice důležitá, odkrývá se labilita vnímání a vlastní „obrazy“ se stávají deregulačním estetickým měničem, nabízejícím strukturovanou různorodost. David Komary v jednom ze svých textů toto velice hezky vysvětluje jako, že „viděné se jeví jako něco, co by mohlo být i jinak, aniž by proto mohlo být vším možným“.

Českobudějovický projekt, se svým zakódovaným názvem l===l je reprezentativním diskurzem o Knappově díle. Divák se ocitá v prostředí, jež se odvozuje od vlastního názvu / značky / výstavy, a které autor sám charakterizuje jako synonymum černého a bílého prostoru, kdy lze vnímat a srovnávat jak atributy a tvary, světlo i stín, kde se prolíná analogie s digitálním světem, stejně jako konstrukce s dekonstrukcí. Tedy všechny zásadní momenty Knappovy tvorby. Umělé prostory nabízející neznámé estetické informace v reálném prostředí.