Kolik země člověk potřebuje

Patří k paradoxům naší doby, že domnělé modernizační posuny mohou přinášet veskrze antimoderní účinky. Platí-li tento paradox, stejně dobře by měl ale platit také opačný, tedy, že i návrat zpět může v určité fázi vývoje představovat „pokrok“. Právě k takovým významovým převrácením se výstava vztahuje především. Tím, že do vzájemného střetu staví takové pojmy jako moderní vs. anachronické, revoluční vs. reakční, popřípadě univerzální vs. partikulární, ovšem zároveň připomíná podstatu a etymologický původ slova revoluce v latinském revolvere, tedy otáčet se či převracet. Byla to víra v emancipační potenciál průmyslu, technologie a vědy, která přiměla lidstvo zřeknout se příslibu věčné spásy na onom světě a požadovat její bezodkladnou účinnost již zde v přítomnosti. Proces modernizace byl tak nevyhnutelně spojován s industrializací, do které vkládali stejnou měrou naději jak sympatizanti rovnostářské levice, tak i jejich kapitalističtí protivníci. Industrializace a hospodářský růst byly také dvě hlavní síly, které moderním lidem vštípily pocit materiálního pokroku. Život v iluzorním konzumentském ráji, ve kterém lze uspokojit rostoucí očekávání všech zainteresovaných, však může vzkvétat pouze ve skleníku ekologické lhostejnosti. Nutkavá potřeba ukousnout si ještě víc z toho, co si domněle nárokujeme, stejně jako naše obsesivní touha být za každou cenu aktivní, zdolávat další překážky či výzvy, ale roztáčejí stroj ekonomického proudění a kulturní výměny do stále vyšších a vyšších obrátek, jenž tak nutně hrozí zadrhnutím. Krok za krokem se posouváme vstříc katastrofě a je možné, že teprve ve chvíli, kdy se zřítíme z útesu, zjistíme, že hodnoty jako pokrok a racionalita, k nimž jsme se léta upínali, představovaly stejnou kolektivní fikci, jako pro naše předky náboženství a pověrčivost (Y. N. Harari). Také hlavního hrdinu Tolského povídky Kolik země člověk potřebuje, z níž si výstava vypůjčila název, žene kupředu nenasytný hlad po půdě. Ten mu zastírá soudnost, schopnost rozložit si hospodárně své síly. V honbě za ziskem stále většího a většího území, které by mohl obdělávat, nakonec padá vysílením a umírá. Vše, co získal už nezužitkuje, potřebuje jen tolik země, kolik si vyžádá jeho hrob. Zdá se, že tato parabola je dnes snad ještě aktuálnější než v době, kdy ji Tolstoj psal. Jak ale naložit se zjištěním, že pokrok neexistuje, jen nenasytnost, která nás možná v konečném důsledku přivede k zániku? A jak s tím, že není jen cesta kupředu, ale spíše v cyklických kruzích? Úvahy nad tím budou zřejmě o to bolestnější, že se s největší pravděpodobností na konci jednoho takového cyklu nacházíme.