Estetické úvahy ve volných chvílích

Titul výstavy parafrázuje název filmu režiséra Petra Weigla, který se jmenuje Poetické úvahy ve volných chvílích. Teto hraný film, pro režiséra velmi osobní, je postaven pouze na obrazech, interakcích a pohledech herců, na atmosféře a na hudbě. Obejde se zcela bez dialogů. I vizuální umění by mělo mít imanentní schopnost vyzařovat emoce a atmosféru samo o sobě, vyprávět estetickými zobrazivými prostředky příběhy, které se nedají převádět do pouhých slov. Na výstavě většinou chybí hudba, která má pro navození emocí spoustu svých schopností, ale i ticho výstavní síně je hudbou samo o sobě. Ticho. Ticho. Ticho. Šum. Výstava tří pejntrů a jednoho skulptora střední generace, kteří provozují malířskou a sochařskou profesi se zřetelnými intelektuálními a konceptuálními přesahy, ale také s výrazným smyslem pro estetiku artefaktu, může nést takový titul. Tři vyhraněné malířské pozice – Davida Hanvalda (nar. 1980), Marka Meduna (nar. 1973) a Evžena Šimery (nar. 1980) – se v lecčems odlišují, ovšem nikoliv natolik, aby nebylo možné je společně vystavit. Naopak jejich přístup k umění se vzájemně natolik doplňuje, že jejich kontradiktivní konjukce vypovídá téměř komplexně o malířských extempore, vázaných k jejich generační zkušenosti, vystavené nutnosti neustále zřetelné malířské artikulace v diskursivní a místy až agresivní selekci současné vizuální kultury. Přesvědčená pevnost jejich přístupu, okysličená i prostorovými či jinak mediálními výstupy, dokazuje, že jen obraz, znovu a znovu tvořený různými malířskými přístupy, s nutností barvy, plochy, gesta, okraje, akcentu a nápadu, tedy obraz tvořený tak, aby byl stále jiný a nový a originální, obraz, jímž prosakuje skrz naskrz rukopis, důvod a jistá radostnost jeho existence, obraz který se pohybuje v abstraktním silovém poli s více či méně zjevnou vazbou k realitě, je teď a tady a stále, obraz, který je svého druhu orgasmem, nutným pro umění a lidstvo, aby přežilo a jen se nepřežívalo planým přežíváním. Při vyslovení jména sochaře a tvůrce objektů Tomáše Hlaviny (nar. 1966), vedoucího jednoho z prostorových ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění, se mi vybaví houpačka z jemného čistého cizelovaného dřeva, zavěšená stejně jemně v prostoru, který je tak krystalický a plný a prázdný a jiskřivě intelektuální. Houpačka se lehce pohybuje vzduchem. Odolná lehkost. Hlavinův vizuální projev, přítomný stejně výrazně jako skrytě na české i mezinárodní scéně od první poloviny 90. let, kdy končil pražskou Akademii v ateliéru Milana Knížáka, dokazuje jeho výlučnou pozici v sémiologickém i fenomenologickém diskursu vizuálního umění posledních třiceti let. Projev o to osobitější, že se odehrává v prostoru materiálových objektů či snad soch, ba i instalací, které uhrančivou dokonalostí, jemným vtipem a významovou hrou prostupují diváckou přítomností, a zanechávají v něm záchvěv lehké transcendentální závratě. Každá výstavní expozice reaguje na výstavní prostor a nejinak tomu je i v plzeňském nadzemí a podzemí, kde se komplementárně doplňují a prolínají malířské a plastické výkony, které se dotýkají lehkým i náročným pohledem smyslu aktuální vizuální umělecké tvorby. Dotýkají se však také zjitřených strun našeho vědomí, pohnou nás k větší či menší reakci, a nenechají nás samotné ve světě, kde jsou volné chvíle nejvzácnějším zbožím.