Výstava je rozdělena do celků mapujících jednotlivá období Podhrázského tvorby a představuje jak figurální malbu, tak plastiky i kresby.
Stanislav Podhrázský (1920-1999) je pozoruhodným solitérem českého umění. Ačkoli stál vždy stranou hlavních uměleckých směrů, byl již během studií na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové virtuózní kreslíř. Studoval s osobnostmi, jako byli Mikuláš Medek či Zbyněk Sekal, kteří se také stali jeho celoživotními přáteli a obrovskou inspirací. Jejich vliv, poznamenal především umělcovu ranou tvorbu. Nezaměnitelnou polohu si Podhrázský našel v dívčích aktech, v “řeči těla” spojenou s křehkou imaginací, ve splynutí ženy s krajinou a později i v metaforicky laděných obrazech plných společenství zvířat, hlavně koní, psů, koček a ptáků.
Podhrázský měl jedinečné nadání vidět věci a okolní svět jinak, vnitřně a přitom věrně, až hmotně, úhrnně a dráždivě. Jeho obrazy či rozměrné kresby ženských těl, zamilovaných dvojic obklopených fluidem zázračnosti jsou nejen plné existenciální úzkosti i radosti, ale též v českém kontextu nezvyklého a ojedinělého erotismu a smyslnosti. Malíř svůj diskrétní úžas nad ženou a jejími proměnami vtěluje do děl, jejichž poetičnost i symbolismus vystihuje nejjemnější odstíny milostné touhy bytosti. “Každá kresba, každý obraz vyžaduje svoje přesné prostředí, aby mohly hovořit,” říká kurátorka výstavy Marie Klimešová.
Podhrázského téměř magické, prozářené obrazy V dešti, Nohama vzhůru či celý cyklus kreseb a obrazů s biblicky přítomným symbolem rozbitého džbánu, ztracené čistoty, jen dokazují malířův až obsedantní smysl pro křehkost, odstíny milostné touhy, básnivost a neurčitost něčeho tak přirozeného, jako je krása ženského těla, včetně jeho pohlaví. Ani krajina v jeho obrazech není krajinou, ale událostí, v níž se skrývá nejedno tajemství. Delikátnost i hmotnost prostoru je spíše emocionální a přeludná. Jde o jakýsi symbolický výsek, jímž můžeme procházet tiše a po špičkách, lze nad ním i snít, ale nikdy do Podhrázského krajin plně nevstoupíme. Nepřehlédnutelné jsou i jeho nepočetné plastiky převážně spadající do konce čtyřicátých let minulého století, které ve svém vnitřním napětí předběhly dobu.
Přípravy retrospektivy trvaly neobvykle dlouho, protože většina děl je v soukromých sbírkách a jejich majitelé je mnohdy zapůjčili až na přímluvu Podhrázského manželky. Vystavena jsou tak díla, která v České republice nebyla dlouho k vidění, včetně zápůjček mimo jiné i z Centre Georges Pompidou v Paříži. Ve velkém sále jsou také umístěny rozměrné návrhy pro obnovu zámeckých renesančních sgrafit pro zámek v Litomyšli. Na nich Podhrázský pracoval jako restaurátor, spolu s přáteli Václavem Boštíkem, Zdeňkem Palcrem a Olbramem Zoubkem. Na opravě fasády spolupracoval v 70. letech, protože po okupaci v roce 1968 nesměl vystavovat, jelikož jeho obrazy jaksi neodpovídaly dobovým šablonám. Převážně si vydělával právě restaurátorstvím.
Současná výstava jeho celoživotní tvorby má vše, co stačí k tomu, aby se stala událostí sezony. Sice je diskrétní, ale o to přitažlivější a živější. Ukazuje dílo umělce, který patřil k těm nejosobitějším a vnitřně nejsvobodnějším, dílo, jehož nepřehlédnutelné kvality čas už dávno prověřil. Výstavu najdete v domě U Kamenného zvonu v Praze a přístupná je až do 23. února 2014.
Zdroj: www.designmag.cz
Foto a zdroj: GHMP
