Franta (František Mertl)

Umění a design - obrázek Francouzský malíř českého původu Franta (vlastním jménem František Mertl) se narodil 16. 03. 1930 v Třebíči.

Bezstarostné dětství mu skončilo za války. Úřady Protektorátu rodinu Mertlových pronásledovaly, aby se mstili za účast otce, který jako příslušník československých jednotek ve Francii a v Anglii bojoval proti nacistům. Nejen, že se musel s otcem nadlouho rozloučit, ale být také oporou matce a bratrovi. Nevyšel mu klukovský sen, že bude hlavně cyklistou (jízdě na kole se věnuje dodnes), zato se mu splnila tajná představa, že se stane malířem. Pro přesvědčivý výtvarný talent byl přijat na Vyšší uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1948-52) a po jejím absolvování studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru prof. Miloslava Holého (1952-57). Za zaměření k figurální malbě si profesor, sám přednostně krajinář, cenil zvláště dva své žáky, Františka Ronovského a Františka Mertla. Posledně jmenovanému zaštítil stipendijní pobyt na Akademii v Perugie (1956). Během něj vnímal nově život ve svobodném světě a okouzlily ho možnosti jak bezprostředního studia italské renesance a tím více poznávání současného umění. Osudové bylo pro něj setkání s alžírskou Francouzkou Jacqueline, s níž se chtěl oženit. Po její cestě do Prahy však tomuto úmyslu zabránily komunistické úřady. Mladý malíř se však svého úmyslu nevzdal. Využil zájezdu studentu Akademie do tehdejšího Východního Berlína a ilegálně přejel s dělníky, kteří za prací dojížděli do Západní části rozděleného města. Po krátké internaci odjel za svou láskou do Francie, kde žije a pracuje již více než padesát let pod jménem Franta (pseudonymem zvoleným s ohledem na neschopnost Francouzů vyslovit korektně jeho rodné jméno).

foto k článkuJeho válečnému dětství v obci Brtnice nedaleko Jihlavy lze zřejmě děkovat, že si udržel v uměleckém přístupu ke skutečnosti jistou míru šťastné naivity. Dovolila mu převádět viděné objekty a události v malířské vyprávění. I když Francie nabídla jeho zvídavému intelektu různorodé podněty moderního umění, dal přednost expresionistickému způsobu zpodobení reality, jemuž podřizuje volbu motivů, aby v nich zachoval vzrušení prožitku. Od roku 1964, kdy se usadil ve Vence, ovlivnila ho setkání s předními umělci z okruhu pařížské školy, kteří nacházeli útočiště na Azurovém pobřeží, s Picassem Chagalem a dalšími. Ve Vence mohl obdivovat Matissovu kapli a sblížit se s jedním z Renoirových vnuků, fotografem a filmařem Jacqesem Renoirem. Pilně kreslil, maloval a modeloval pod francouzským sluncem, které projasnilo paletu jeho barev a zřetelnost pastózního rukopisu, v němž zachoval dramatickou interpretaci svých pocitů.

foto k článkuSžil se s kulturním prostředím své nové vlasti prostřednictvím účasti na výstavách ve francouzských galeriích, o níž svědčí jejich rozsáhlý soupis. Prvního úspěchu dosáhl zastoupením na pařížských bienále (1963-65) i na Májových salónech a netrvalo dlouho, než se mohl publiku představovat samostatnými exposicemi v muzeu Menton a muzeu města Paříže Galliera (1973-74) a po nich v řadě soukromých galerií. Ohlas mu zajistilo obeslání výstavy „každodenní mytologie“ v Paříži, na níž byl pozván Géraldem Gassiot-Talabotem a podobně výběr jeho velkých pláten v Picassově muzeu v Antibes. Vzrostl zájem o získání Frantových obrazů i soch jak ze strany soukromých sběratelů, tak veřejných institucí, jako bylo Muzeum moderního umění města Paříže, zařazení jeho děl do sbírek Centre Pompidou a také do proslavené kolekce Fondation Maeght. Ve Frantových neorealistických projevech převládly od šedesátých let motivy soustředěné k lidské postavě, která vzdorovala odcizenému světu dneška. Poznával jej na svých cestách do zahraničí, jež mu bylo dostupné a často je spojoval s výstavními projekty. Svět vnímal v rozporuplnosti jeho světlých i stinných stránek, na nichž si uvědomoval, jak je křehký osud člověka přítomnosti, o němž svým uměním podává svědectví. Na výpravách ho doprovázela jeho žena Jacqueline a oba se rádi vraceli domů k oběma dorůstajícím dětem. Navštívil Anglii, Holandsko, Belgii, Dánsko, Německo, Španělsko, Japonska i USA. Malířovu pozornost na dlouho k sobě připoutala Afrika od Alžíru přes Keňu, Mali k Burkině Faso a novým státům černého kontinentu. Otřásla jím návštěva přístavu, odkud odváželi Afričany na otrocké práce, aby se nechal oslovit životem a zvyky obyvatel oblastí, jež svou dávnou a svébytnou kulturou vzdorují tlaku euroamerické civilizace. Vložil do postojů, gest a výrazů obdiv k pohrdaným „primitivům“, ve kterých nacházel zřetelné stopy lidství, které se vytrácejí z pyšné moderní společnosti. Do jeho obrazů a soch vstoupily natrvalo podoby „černých Afričanů“ jimiž po svém vzdává hold myšlence humanismu. Neméně silným zdrojem umělcovy inspirace se mu staly cesty do Spojených států severoamerických. Od chlapeckých let pohlížel na zdejší vyspělou civilizaci s obdivem a úctou. Když se ovšem podrobněji rozhlížel kolem sebe, nacházel vedle positivních stránek vyspělého technického růstu, jež lidem slouží také marnotratnost v zacházení s přebytky, s nimiž si konsumní společnost neví rady. Bylo to zvláště v Bronxu a Harlemu, kde se setkával netoliko se sociálními rozdíly, avšak též s kupami nepotřebného odpadu, které zatěžují prostředí měst vyvrženými zbytky olbřímí produkce. Zaměřil k nim pozornost ve svých obrazech, jejichž expresivní naléhavost se dotýkala aktuálních otázek, které zatěžují současnost a jimž bylo dobře porozuměno.

foto k článkuOba zmíněné inspirační okruhy se včlenily do tématiky Frantova díla. Právě na newyorkské scéně se dočkaly vřelého přijetí, zvláště díky kritickým statím Dory Ashton a historika umění Thomase M. Messera, který jako ředitel Guggenheimova muzea získal Frantovy obrazy do jeho sbírek. Z vydaných katalogů umělcových výstav i jejich ohlasů v odborném tisku lze odvodit, jaký význam je přikládán Frantově tvorbě. Mezi jejich autory jsou významní spisovatelé a teoretici umění – jako Pierre Gaudibert, Gerard Gassiot-Talabot, Bernard Noël nebo jeho krajané, Milan Kundera, Věra Linhartová, Jana Claverie či František Šmejkal, kteří patří k jeho přátelům. Od 60. let bylo publikováno několik umělcových monografií, mezi nimi Franta, Parcours 1968-1971, (se statí F. Šmejkala), Theiner 1979; Franta, travaux sur papier et peintures, Limage/Alin Avila, 1981; Franta, Peintures…,(s úvodem Th. M. Messera), Mage Publisher Inc., 1987; Franta, (se studiemi několika autorů, včetně Charlotty Kotíkové), Cercle d´Art, 2000; Franta, (text J.-L. Chalumeau, Somogy éditions d´art, 2007; česky Franta, kterou s úvodem Jana Kříže edičně připravila Duňa Panenková, Gallery, 2009.

foto k článkuRodnou zemi mohl umělec po emigraci poprvé navštívit roku 1974. Jako první psali o jeho tvorbě historici umění Jan Kříž a Jiří Kotalík. Kotalíkovi ve funkci ředitele Národní galerie se podařilo prosadit nákup jeho obrazů do galerijních sbírek. Příklad následovaly Moravská galerie v Brně, Muzeum současného umění v Praze zásluhou Jana Sekery a Galerie Vysočiny v Jihlavě. Je přirozené, že se po letech těšil hlavně na setkání s rodiči, bratrem a příbuznými. Nemenší zájem projevil o setkání s generačními druhy, s nimiž studoval na pražské Akademii. Však to byli Theodor Pištěk, Bedřich Dlouhý, Hugo Demartini, Karel Nepraš a další, kteří v roce 1957 uvítali se slavnostními taškařicemi příjezd jeho snoubenky Jacqueline. Když úřady totality zabránili jejich svatbě, ocenili Frantovu cestu za jeho láskou do Francie, i když za cenu ztráty druha. V době po převratu kromě jiných výstavních příležitostí využil Franta pozvání Jiřího Sozanského k obeslání výstavy v terezínské pevnosti.

Není pochyb, že výstava malíře a sochaře Františka Mertla (který podepisuje své práce jménem FRANTA) přiblíží v Praze publiku humanistické poselství díla dnes již světově známého umělce. Obohatí zdejší výtvarnou scénu o setkání s jeho lavírovanými kresbami uhlem (dílem náhody souběžně s jeho obrazy v Nové síni). V jeho osobitém projevu se zrcadlí souvislosti s uměním evropské současnosti, najdeme v něm ovšem také zřetelné poukazy k souvislostem s českým moderním uměním. Výstava splňuje trvalé autorovo přání, aby mohl i v Praze oslovit publikum své rodné země.

Zdroj:http://www.sanquis.cz/index1.php?linkID=txt213.

Publisher: iUmeni.cz

Informace o knize

Název: Franta
Autor: Duňa Panenková
Rok vydání: 2009

Koupit tuto knihu u nás

Franta (František Mertl) - www.iUmeni.cz ()

Zpět na výpis


Další umění a design


Art Plus

Knižní akce

Velké putování Vlase a Brady
Velké putování Vlase a Brady
Karel Valter. Ostnaté vzpomínky
Karel Valter. Ostnaté vzpomínky
Kamil Lhoták: SIC ITUR AD ASTRA
Kamil Lhoták: SIC ITUR AD ASTRA

Články z iHned.cz

Vážení zákazníci,
od 23.-26.11.2017 nás můžete navštívit na veletrhu starožitností Antique 2017 v Praze.

Těšíme se na Vás.
Vaše iUmeni.cz

Knižní novinka

Každý má svou lajnu

Pavel Babáček - webdesigner, graphic designer, html coder