Moderní mistr, nebo sentimentální kýč? Chagall dostává v galerii Tate druhou šanci

Umění a design - obrázek I v avantgardní Paříži žil ruský malíř Marc Chagall vzpomínkami na rodnou ves. Výstava v liverpoolské pobočce Tate Gallery, která je největší britskou přehlídkou Chagallova umění za posledních patnáct let, vyzývá diváky, aby odkaz sentimentálního malíře přehodnotili.

Když člověk před sto lety zavítal na výstavu v Paříži, málokdy poznal, co na obrazech je. Na plátnech od Picassa či Braqua ještě zahlédl boky mandolíny nebo střepy lidské tváře, ale u Malevičových obdélníků jen krčil rameny a před abstraktními kompozicemi Vasilije Kandinského váhal, zda se nedívá na obraz, který předtím někdo rozbil a nesprávně slepil dohromady.

S malbami Marca Chagalla nikdo takový problém neměl. Rodák z ruského venkova nedovolil, aby znalost avantgardních experimentů a život mezi pařížskou bohémou vytěsnily jeho vzpomínky na dětství v chudé židovské čtvrti.

S naivní přímostí maloval to, co si pamatoval a o čem sníval – o andělech s kyticemi, houslistech trylkujících mezi roubenými chalupami, nesmělých milencích a rabínech s dlouhými vousy, které vídal v rodném Vitebsku. Malířův lyrický svět teď novýma očima nahlíží výstava Chagall: Modern Master v Tate Liverpool.

Chagallí léta

kniha foto Ještě před půl stoletím nikdo nepochyboval, že Marc Chagall náleží k velikánům moderního umění. „Až zemře Matisse, bude Chagall jediným malířem, který rozumí barvě,“ řekl o malíři Picasso, který byl na slova chvály obvykle skoupý. V posledních dekádách se však cukrkandlová líbeznost umělcových nostalgických výjevů začala kritikům zajídat.

Výstava v liverpoolské pobočce Tate Gallery, která je největší britskou přehlídkou Chagallova umění za posledních patnáct let, vyzývá diváky, aby se na malířův odkaz podívali znovu a zvážili, zda si zaslouží vytáhnout z kouta zpět na světlo.

Rozsáhlá retrospektiva soustředí obhajobu Chagallovy tvorby kolem raného období v Paříži, kam přicestoval v roce 1910. Tichý mladík se zasněným pohledem a pár rubly v kapse nemohl do hlavního města umění přijet ve vhodnější dobu. Paříž bzučela životem, galerie se předháněly, která složí větší hold Cézannovi, van Goghovi a Matissovi, líhl se kubismus a další ismy už se nedočkavě draly za ním.

Výstava

kniha foto Chagall: Modern Master, Tate Liverpool, do 6. října 2013
Chagall, který vyrůstal v rodině chasidských Židů, pro něž bylo jakékoli zobrazování lidí i zvířat hříchem, se jako v horečkách procházel chodbami Louvru a dychtivě naslouchal jazyku evropského umění. Ateliér si našel v budově přezdívané Úl, kde k jeho sousedům patřili Guillaume Apollinaire nebo Fernand Léger a Robert Delaunay, vedle nichž brzy vystavoval v Salonu nezávislých.

Na začátku století neprodávalo umění nic tak dobře jako mýtus prokletého malíře. Proto byl Chagall hrdý, když se o něm mluvilo jako o zamlklém podivínovi. Netajil se, že v mládí koktal, ani tím, že nebyl fanouškem módy. Do té míry, že nechával každého návštěvníka čekat přede dveřmi, než se oblékl, neboť obvykle pracoval nahý. Lidé si o něm šuškali, že vlastní jen jeden jediný oblek, a proto si jej nemůže dovolit ušpinit. Chagall je při tom rád nechával.

Případ pro Freuda

kniha foto Celý život se pokládal za realistického umělce. Houslista sedící za komínem není na obraze ničím jiným než houslistou sedícím za komínem, říkával. Nestál o objevování tvarů a prostoru. „Když tvořím srdcem, většinou se obraz povede. Když hlavou, tak téměř nikdy,“ nechával se slyšet. Avantgardní směry jej lákaly a vybíral si z nich, jako by se procházel sadem – tu si utrhl něco z tvarů kubismu, o kus dál mu padla do oka pestrobarevnost orfismu nebo snovost surrealismu.

Když před odjezdem do Francie maloval obraz Narození, vyvedl světnici se ztrápenou rodičkou a otcem vedoucím procesí vesničanů, duchovních a domácích zvířat v ponurých barvách. V Paříži však vytvořil „jarní“ verzi téhož námětu, v němž se lidé v pestrobarevném pokoji rozlomeném do kubistických fazet radují z příchodu nového života.

Postava matky se do Chagallových děl vplížila mnohokrát – jednou jako cudná milenka, jindy jako létající nevěsta, madona nebo snový anděl připlouvající oknem. Byl snílkem, jenž málokdy vynořil hlavu zpod hladiny vzpomínek. Líbající se milenci byli metaforou vlastních stydlivých lásek, nenaplněného vzrušení. I když maloval Eiffelovu věž, neodpustil si anděly s houslemi, šelestící břízky, zvířata z dvorku a novomanžele vznášející se ve zbrusu nalezeném štěstí.

Jeho štětec vedla až dětská jednoduchost, Chagalla přitom zajímal archetypální koloběh rození a umírání, toužil vyjádřit poselství o univerzální celistvosti. Obraz Já a vesnice by mohl sloužit jako malířova vlajka. V explozi lyrických motivů se potkávají člověk a zvíře, strom života a střechy chalup, senoseč a modlitební růženec. Protilehlá uspořádání sugerují kontrast, ale kruhová kompozice odkazuje k jednotě, propojenosti všeho se vším. Obraz připomíná sen o folklorní písničce, spolu s pastelovými barvami z plátna tryská dobrotivá něžnost.

Ze sedmdesátky maleb a kreseb vystavených v Tate Liverpool pochází většina z prvního desetiletí malířovy tvorby. Zbylých 65 let, které malíř strávil v Berlíně, zpět v Rusku a ve Spojených státech, pokrývá pouhých šest pláten.

Jako by kurátoři chtěli návštěvníkům říct: Pohleďte na raného Chagalla, to je moderní mistr, jehož pověst si zaslouží oprášit. A co se týče pozdějšího Chagalla – už jste viděli raného?

Autor: Kateřina Hanáčková
Zdroj: www.ihned.cz
Foto: Tate Liverpool

Publisher: iUmeni.cz