Jitka Štenclová: Už ráno vstávat s optimismem a radovat se z maličkostí!

Umění a design - obrázek

Souhra mezi hmotností a nehmotností, harmonie a jas, emoce a otázky o našem bytí prolínají tvorbou akademické malířky a textilní výtvarnice Jitky Štenclové. Maminka čtyř dětí a dnes už dokonce babička jedenácti vnoučat je manželkou známého psychiatra MUDr. Cyrila Höschla.

Setkaly jsme se uprostřed jara, aby mi vyprávěla o svém tvůrčím i soukromém životě a kde se bere silný emocionální náboj v jejích obrazových kompozicích.

foto k článkuVztah k malování bývá často v genech. Nakonec se vždy projeví a člověk musí tvořit. Jak tomu bylo u vás?
Nevím, kde se ten vztah vzal, ale baví mě to od dětství. Možná vede stopa k mému tatínkovi. Povoláním byl kantor, učil na střední škole stavební a byl amatérský malíř. Maminka mě v malování velmi podporovala a už v mém dětském věku schovávala každý obrázek, který jsem namalovala. Když se pak rodiče rozešli, vláčela s sebou plný kufr mých prací. Některé ještě nalézám doteď!

A od kolika let tedy malujete?
Řekla bych skoro od doby, kdy jsem dokázala udržet tužku v ruce! Prostě odjakživa a bavilo mě to strašně moc. Když jsem jako malá byla nemocná, prý jsem lomcovala s postýlkou a mermomocí jsem chtěla malovat. Maminka mě musela obléct a na podlahu dát velký papír, abych malovala.

Častokrát jsou kořeny umění ukryty u prarodičů. Jaký ti měli vztah k umění?
Možná ten vztah měla moje babička. Velice ráda vyšívala a mám od ní dokonce ještě kyjovský kroj, který vyšila. A když jsem byla dospělá, babička vyšívala i nějaké ubrusy a záclonu podle mých návrhů. Také vyšila i dva kroje pro naše dcery, když byly ještě malé.

foto k článku

Čím jste chtěla být jako malá? Měla jste ještě jiná přání, čím se stát, kromě malování?
Chtěla jsem být ilustrátorkou. Milovala jsem knihy a asi od svých deseti let jsem pořád prohlašovala, že budu ilustrátorkou. Nakonec mám k ilustraci hodně daleko, ale stále obdivuji, když to někdo dokáže. Vždycky když držím v ruce nějakou krásně ilustrovanou knihu, mám z toho radost. Ale od malička jsem chtěla být malířkou, to byl můj koncept, a to jsem si splnila!

A nikdy jste tedy neilustrovala nějakou knížku, nezkusila jste si to?
Ne ne. Je tady řada skvělých ilustrátorů. A i když jsem svého času vyučovala na střední průmyslové škole grafické na oboru konzervátorství a restaurátorství, které se hodně zabývá knihami, a dělala jsem konzultantku studentům tvořícím návrhy na knihy a obaly knih, nikdy jsem se sama do ilustrování nepustila.

V podstatě máte svoji parketu, a to je volné umění…
V poslední době se zabývám kresbou a malbou a taky si sem tam udělám koláž, kterou si pak domalovávám. Výstava, v Rychnově nad Kněžnou (vernisáž 28.4. 2023), obsahovala i několik starších věcí, např. goblén z roku 1988, pak moje vyšívané obrazy z devadesátých let, skupinu krychlí částečně pojatou z paličkované krajky a částečně jsem napínala dráty a barevné nitě.
(pozn. redakce - odkaz na fotogalerii z celé výstavy naleznete pod rozhovorem)

Proč zrovna paličkované krychle?
Protože Rychnov nad Kněžnou, jeho Orlická galerie, souvisí také s Vamberkem, kde, jak jsme s panem kurátorem Vlastislavem Tokošem napočítali, mám asi sedmnáct věcí, započítám-li i drobnější práce. Takže jsme si několik krychlí vypůjčili i na tuto výstavu.

foto k článku

Vraťme se ještě k vaší poslední výstavě...
Umístila jsem tam i věc, která je ještě starší, neboť vznikla v době mých studií, kdy jsem tkala na ručním stavu. Měl to být původně ubrus a k tomu jsem ještě paličkovala ubrousky. Byl to nadlidský úkol všechno to stihnout, ale profesoři to uznali a dali mi krásnou známku. Utkané kusy zůstaly nakonec doma. Do nich jsem aplikovala další barevné nitě formou výšivky a vznikl objekt s názvem Poraněná křídla, který tam teď také visí. Tato výstava ale není průřez ani retrospektiva. Z nejnovějších prací jsou na výstavě věci z roku 2022, což je několik krajin, které jste viděla na mé výstavě ve Chvalském zámku. (pozn. redakce - fotografie z výstavy pod naleznete pod rozhovorem)

Jste známa jako malířka a textilní výtvarnice. Teď spíš malujete. Jak to bylo s vaší textilní tvorbou ?
Textilu jsem se hodně věnovala po škole, protože jsem vystudovala textilní výtvarnictví na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Tím jsem se zaobírala zhruba do počátku devadesátých let a asi po roce 1992 jsem se začala zabývat převážně malbou a kresbou. Ještě tu a tam se k textilu vracím, i když už ne tak intenzivně a trošku jiným způsobem. V roce 2019 jsem měla větší výstavu v opavském Domě umění – byl mi poskytnut nádherný prostor kostela sv. Václava, kde visely moje víc jak pětimetrové kresby tužkou na bílém papíře a jako protipól jsem tam vystavovala malby a kresby na černé látce a soubor goblénů Čtyři podoby duše.

foto k článku

Měla jste během studií nějaké malířské vzory?
V roce 1968 se mi podařilo udělat zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu, obor interiérová malba a nejvíce vzpomínám na profesora Aloise Vitíka. Byl to skvělý malíř, ale bohužel během našich studií, když jsme byli ve třetím ročníku, ve svých dvaašedesáti letech zemřel. Pak se mi podařilo dostat se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a váhala jsem, jestli se mám přihlásit na malbu, kterou miluji, nebo zkusit si přece jen něco jiného, a to je právě textilní výtvarnictví. Ovlivnila mě totiž krásná výstava Emílie Frydecké, která tehdy vystavovala v Mánesu a hluboce na mě zapůsobila. Inspirovala mě k přání, že bych se chtěla naučit něco navíc a že by se mi to v životě třeba hodilo. To byla velká motivace. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové jsem studovala v ateliéru, který vedli malíř a textilní výtvarník profesor Bohuslav Felcman a profesorka Marie Vaňková, a ta mě přivedla ke krajce. Měla jsem tehdy představu, že budu tkát gobelíny – přišlo mi, že by se hodily k mé malbě.

Paličkovaná krajka je dost pracná záležitost. Jak jste se s ní popasovala?
Paličkovaná krajka vznikla z našich prvních prací, kdy jsme jako jeden z úkolů měli najít si nějakou přírodninu, nastudovat ji a pak z ní vytvořit další varianty. Když paní profesorka viděla moje kresby, řekla mi, abych to zkusila. Dala mi paličkovat vzorník, který jsem dělala snad rok, nebavilo mě to! Ale představa, že budu něco vytvářet, mě zajímala. Milovala jsem stromy a doteď je mám ráda. Občas jsme s rodiči mého muže cestovali mezi Prahou a Libercem a často jsme jezdívali už za tmy. Fascinovalo mě, jak reflektory svítily na stromy podél cest a za jízdy jsem je pozorovala a studovala. Pak jsem si vymyslela krajku s názvem Čtvero ročních dob a začala jsem ji postupně paličkovat ještě za studií. Každá krajka měla na výšku tři metry a na šířku metr. Podařilo se mi upaličkovat jen jeden díl, další a delší díly jsem tvořila v průběhu následujících let ve volném čase.(tato má práce je od roku 1980 v Belgickém královském muzeu v Bruselu). Udělala jsem i monumentální tapisérie, částečně tkané a částečně paličkované. Moje závěrečná studijní práce byla tkaná i paličkovaná.

foto k článku

Kdybyste měla s odstupem let zhodnotit vaši tvorbu. Jak se liší od té ve škole a potom v životě?
Vidím to tak, že člověk se celý život učí. Chodíte na výstavy, v duchu hodnotíte, srovnáváte si priority, ale zároveň to také necháváte ze sebe proudit. Nejvíc práce asi člověku dá odpoutat se od toho, co se naučil. Vlastně jsem si nikdy nechtěla nechat do svého malování mluvit. Je to moje soukromá záležitost, taková bublina, do níž se někdy ráda uzavírám. Čím jsem starší, tím se ve vyjadřování stávám svobodnější, přestávám mít zábrany a těším se, když se k tvorbě dostanu, když se probojuji k času něco tvořit.

Jak byste charakterizovala svůj styl malování?
Nenazývala bych to stylem, protože mám pocit, že to pořád nějakým způsobem pokračuje. Kdybych měla svoji práci charakterizovat, nazvala bych to asi duchovní abstrakcí, ale ani to není úplně výstižný výraz. Často se mi tam vkrádají geometrické prvky, v poslední době i krajina. A jak jste viděla na mé výstavě na Chvalském zámku, tam byly obrazy s aktuální tematikou, kterou teď všichni žijeme.

Na vašich výstavách v minulých letech dominovaly barevné abstrakce a rovné geometrické linie, nově se objevují zakulacené tvary, hlavy, krajiny.
Ovlivňuje mě samozřejmě dění kolem nás. Rozčilovala mě doba covidu. Jako svobodomyslný člověk potřebuji k životu volnost možná víc než kdo jiný. Nelíbila se mi všechna ta opatření, lockdowny a začala jsem vytvářet cyklus hlav, který se měl jmenovat Zakrývání, koncept jsem měla už vymyšlený – hlavy v rouškách, brýlích, s fáčem přes obličej. Ale přišla do toho válka na Ukrajině, a to mnou zacloumalo asi jako s většinou z nás. Potřebovala jsem se z toho vymalovat. Mám i hlavu vojáka. Pak jsem měla obrovskou radost z vítězství Ester Ledecké na olympiádě, ale bylo to v rudé Číně! Nával emocí a radost, že vyhrála Češka, se odráží v obraze Rudé zlato. Hlavy, které jsem namalovala, jsou takový odskok, ale není vyloučeno, že se k němu vrátím. Kdyby nepřišla válka, tak bych v tom pokračovala. Vinou války jsem se začala dostávat zase víc ke krajině. Strašně mnou otřásla zpráva o událostech v Buči, obraz s hrobem v krajině je toho odrazem. Katastrofální, otřesné! Obraz Destrukce je zase reakcí na to, jak v jeden den naletělo sedmdesát raket na Ukrajinu. Neustálé útoky na bezbranné civilisty a děti, to je něco šíleného, neomluvitelného!

foto k článku

Válka nás všechny trápí a těžko se vyrovnáváme s tím, že pár stovek kilometrů od nás trpí a umírají lidé – vaše obrazy o tom vypovídají.
Každý se snažíme nějak pomoci. Moje nejstarší dcera mě druhý den války 26. února volala, jestli se chci zapojit do pomoci lidem na Ukrajině. Řekla jsem, že ano, tak mě požádala, abych jí pohlídala děti a vydala se na slovensko-ukrajinské hranice, kde naložila pár Ukrajinců a víc jak tři čtvrtě roku se o ně doma starala, než si našli jiné ubytování. Když jsme pak slavili narozeniny dcery, účastnila se nejen naše rozvětvená rodina, ale i hostující Ukrajinci, takže nás bylo požehnaně!

S jakými materiály na svých obrazech nejraději pracujete?
Co se týká kresby, oblíbila jsem si značku Koh-i-noor, protože miluji jejich pastelky! A mám ráda i jejich pastely, na ty nedám dopustit. Poslední dobou hodně pracuji s akrylem, tu a tam si udělám radost taky olejem. Olej ale není úplně ideální, dlouho schne a ne všichni obyvatelé domu chtějí čichat terpentýn! Takže s olejem pracuji většinou v létě, abych mohla pořádně větrat a v zimě raději s akrylem.

Co teď momentálně tvoříte, co je pro vás aktuální téma?
I když je mojí hlavní linií kresba a malba, hodně se poslední dobou věnuji kolážím, což beru jako takový odskok. Pro radost si pár koláží udělám, je to pro mě víceméně hra, kdežto to, co vychází z mého nitra, toho si nejvíce cením.

Koláže berme tedy jako váš úlet. Máte ještě nějaké další?
Ano a jedním z mých úletů byly asambláže z drátů. Pořídila jsem si totiž rámy, které jsem pak nepoužila a nastala otázka, co s nimi. Jsem totiž radši, když obraz nemá rám. Nakonec jsem je použila na obrazy z drátů, ale práce je to těžká a už bych se k tomu nevracela. Další z úletů je hra s plasty, kdy jsem stříhala plastové lahve a tvořila z nich objekty. Stříhání plastů ale není žádná legrace, udělala jsem si přitom problém s karpály a nakonec mi museli operovat ruku.

foto k článku

Žijete po boku mediálně známého a váženého lékaře-psychiatra Cyrila Höschla. Jak se vám s ním žije?
Je moc milej a má smysl pro humor! Hlavně v něm cítím velkou oporu, vytváří mi úžasné zázemí a uvědomuji si, že všechno, o čem jsme si dnes spolu povídaly, co mě baví a těší, si mohu dovolit díky jeho velké podpoře. Kdysi mě přivedl ke klasické hudbě a napadá mě, že bych zde mohla zmínit jeho projekt Umění – cesta do duše, který vytvořil v rámci Národního ústavu duševního zdraví, u jehož zrodu stál. Projekt vytváří prostor pro nejrůznější druhy umění jakožto činnosti našich myslí a mozku, které se hluboce prolínají a mají na duševní zdraví blahodárný vliv. Pořádají se tak např. koncerty špičkových hudebníků a pěvců.

Jste maminkou čtyř dětí, povězte o nich a o vnoučatech.
Vnoučat máme jedenáct a děti máme dvě dcery a dva syny (Karolina, Kristina, Cyril a Patrik). Dcery jsou starší, synové mladší. Nejstarší dcera je matkou sedmi dětí, druhá Kristina je lékařka-záchranářka a založila Mehana institut. A od obou synů máme po dvou vnoučatech.

foto k článku

Loni jste měla kulatiny, bylo vám sedmdesát, na něž vůbec nevypadáte! Jak jste to oslavila?
Byla to krásná oslava, protože jsem sezvala celou rodinu. Všechny děti, vnoučata i moje maminka (91!) se sešli u nás a bylo to moc hezké. Dostala jsem několik dortů, takže nikdo neumřel hlady. A loňská výstava s názvem Poslední dobou i ta letošní v Rychnově nad Kněžnou (Magie zrození) jsou v podstatě k mým sedmdesátinám.

Máte kromě malování ještě nějaké hobby?
Ne, to nemám. Sporty žádné, snad trochu chůze, s manželem chodíme občas na procházky. I když mám doma pěknou koloběžku, na které vozím naše malé děti.

Čím se řídíte v životě, jakou vyznáváte filozofii či krédo?
Vyznávám umění radovat se z maličkostí, což už jsem určitě někde párkrát zopakovala. Prostě pozitivní přístup k životu. Můj muž říká: Není ani tak důležité, co se nám v životě děje, ale jak to čteme...



Rozhovor z roku 2023 vedla s Jitkou Štenclovou Alena Poková

Jitka Štenclová: Už ráno vstávat s optimismem a radovat se z maličkostí! ~ iUmeni.cz ~

Autor / zdroj:
Publisher: iUmeni.cz

Další články

Umění a design - obrázek

Odešel lyrik čisté formy, výtvarník Václav Johanus. Kulturní monitor Jana Paula

Ilustrátor a grafik Václav Johanus (6. 7. 1947 - 23. 2. 2024) spoluutvářel podobu českého kresleného humoru a knižní ilustrace. Starší ročníky znají jeho výmluvné kresby … Celý článek

Umění a design - obrázek

Proč je Jan Plecháč tak dobrý designér?

Absolutním vítězem Czech Grand Design za rok 2023 se stal Jan Plecháč. Osobnost, která není na poli designu v zemích českých neznámou personou, a jež se snaží posouvat vn … Celý článek

Umění a design - obrázek

Pichlavá něha v díle Emy Auri

Mladá výtvarnice Ema Auri Harmanová (*1999) ráda experimentuje a propojuje staré s novým, což dokazuje v každém svém díle, jež je směsicí jedinečnosti, ženskosti a inovac … Celý článek

Umění a design - obrázek

Labyrint světa a Ráj srdce očima Albína Brunovského

Při příležitosti výročí narození Jana Amose Komenského (28. března 1592 – 15. listopadu 1670) a 401 let po prvním vydání jeho nejznámnějšího rukopisu se do nabídky iumeni … Celý článek

Knižní tipy

Online galerie

iUmeni.cz - buďte také součástí portálu iUmeni.cz - propagace - imgReklama