Adam Panáček: Vílová

Umění a design - obrázek Křehký svět nymf a víl zachycený Adamem Panáčkem nás zavede tam, kam se jen těžko v dnešním, uspěchaném, světě dostaneme. -K prastaré utopii o prvotním blaženém stavu lidstva, ještě nezkaženého civilizací. A právě jemnost kreseb podtrhuje autorovo vnímání světa a zdůrazňuje křehkost námětů. Však po

Satyrové a ti další

Na výstavě Diplomanti AVU 2020 byla autorova díla uvedena těmito slovy: „Jemné realistické kresby Adama Panáčka zobrazují nahé muže, ženy a děti v přírodním rámci, přidávají další vrstvu k prastaré utopii o prvotním blaženém stavu lidstva, ještě nezkaženého civilizací.“ Právě jemnost kreseb podtrhuje autorovo vnímání světa a zdůrazňuje křehkost námětů. A to dokonce tak, že se u diváka může i objevit strach jen kolem vystaveného díla projít, aby vše nenarušil a nerozbil tak jemné předivo vazeb uvnitř obrazu.

foto k článku Podobné věci si všímá i autor jiného textu: „Adam Panáček se věnuje figurální tematice, kde sleduje souvztažnost i kontrast člověka v přírodě [...] a zároveň je pozorovatelem jemného a projasněného světa ženy.“ Schopnost vystihnout jak křehký svět ženy/víly a zároveň ukázat i onu před-civilizační divokost a nespoutanost přírody utopického prvotního světa je neoddiskutovatelným kladem tvorby Adama Panáčka. Z napětí kontrastů poklidného a tichého zjevení se ženy/víly v neklidném světě plném zvuků a ruchů pak vychází jakási tenká linie či vykreslená stezka, ze které sestoupit by znamenalo podlehnout na jedné straně buď staré utopii anebo se na straně druhé propadnout do pudové zběsilosti pra-přírody. Nalezení hranice, odkud se dají pozorovat oba světy je uklidňující, nicméně stále někde v podvědomí diváka existuje vědomí nebezpečnosti uklouznutí a pádu.

Za zjevivší se vílou/ženou se může objevit nebezpečný satyr. Les může být domovem nepřátelských divokých tvorů. To, že ani o jednom z nich zatím nic netušíme, neznamená, že tam nikde nejsou…

foto k článku Kresby a grafiky Adama Panáčka jsou tichým svědectvím návště- vy dávného světa – anebo světa, který je kdesi daleko vpředu. Jako by se v jeho tvorbě potvrzovala skutečnost, že svět, život, ale třeba i Vesmír je vlastně ohromnou kružnicí nebo koulí. Z toho ovšem plyne jistota, že zároveň je místem, kde nutně musí dva protiklady existovat tak těsně vedle sebe, jak je to jen možné. A z jejich vzájemné negace pak vychází rovnovážný stav, který udržuje vše v relativním klidu. Potom snad lze snadněji pochopit obavy diváka i jen kolem vystaveného díla projít, aby vše nenarušil a nerozbil...

Ještě jednou se ale vraťme k samému počátku: do světa víl a nymf, satyrů a přírody nepoznamenané civilizací. Ač rozumově víme, že takto to nikdy nemohlo vypadat a že se pohybujeme na území mýtů a pohádek, přesto máme pocit něčeho důvěrně známého. Tato známost samozřejmě pramení z faktu, že tento svět byl postupem let a věků idealizován k dokonalosti a stal se předobrazem Ráje. A představa Ráje, která neláká ničím známým a libým, je nesmyslná.
Proto je nám utopie prvotního blaženého světa tak blízká. Proto se svět víl a nymf objevuje v příbězích pro děti i pro dospělé stále znovu a znovu.

Víly & nymfy

foto k článku V šedém tichu dávnověku, kam lidské vědění nedosáhne a kde se lidské vědomí nemá čeho zachytit, protože všechna známá a pochopitelná témata ještě neexistovala, byl svět plný víl a nymf. Kdyby v té době žil člověk, stávalo by se mu často, že by některou z nich potkal, možná by s nimi mohl i promluvit, případně se jí dotknout. Ale tento svět zmizel dávno před příchodem člověka na planetu a do dnešních dní po něm zůstaly jen stopové prvky v historické paměti, která není omezena jedním jediným tvorem. Možná naši domácí mazlíčci vědí o světě víl, nymf a satyrů daleko víc než my. O zaznamenání této dávné báje o prvotním blaženém světě se pokusilo, pokouší a jistě bude pokoušet mnoho umělců. Všechny ty Rusalky, Zvonilky, Malvíny nebo Amálky se budou znovu a znovu objevovat na plátnech obrazů, ve slovech básní nebo v tónech hudebních skladeb. Ne, nejedná se o historickou paměť.

Jedná se o představu ne nepodobnou Ráji, který přichází v jiné než fyzické rovině. Všechny ty víly a nymfy jsou mnohdy zaměnitelné za anděly nebo světice, zjevující se tu a tam věřícím po celém objemu planety.
Přicházejí ze světa, o kterém víme, že v něm není zla a bolesti. A vlastně ani moc nezáleží na tom, zda se jedná o báji dávného prvotního světa (tedy Ráje před vyhnáním Člověka) nebo budeme uvažovat o onom světě (tedy Ráji, který přijme po smrti všechny, kteří si tuto odměnu zaslouží). Přicházejí ze světa, který jsme opustili, abychom se do něj po intermezzu zvaném život zase vrátili. Jsou útěchou ve zlých časech. Jsou hlídači v časech dobrých.

Přestože je jejich podstata nehmotná, jsou skutečně strážkyněmi dobrých mravů a mnohdy se mohou stát i arbitrem etiky a elegance. Báji o dávném prvotním světě jsme si vymezili půdorys pro blaženost. A právě obyvatelé této dávné báje jsou stále živými arbitry našich skutků. Nutno dodat, že vidoucími arbitry, takže nemají potřebu nestranně soudit s váhami v rukou – jejich soudy jsou právě mnohdy ovlivněny chtěním a občas se dokáží odpoutat i od reality posuzovaného a zůstat pouze u záměru, který předcházel tomu všemu.
Přesto může být jejich ortel nemilosrdný.
Víly sice už náš svět nejspíš neobývají. Ale stopové prvky jejich světa v nás zůstávají zažrané tak hluboko, že si je téměř neuvědomujeme.
Ale jsou tam.. (Pavel Frydrych)

foto k článku Adam Panáček (1993) Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Grafika I u profesorů Jiřího Lindovského a Dalibora Smutného. Ve své tvorbě se zabývá tradičními kreslířskými a grafickými technikami, jejichž prostřednictvím znázorňuje jakýsi mystický svět víl, satyrů a snové přírody.

Propracovanou technikou kresby uhlem do značné míry navazuje na symbolistní polohu tradičních mytologických námětů, kterých dosahuje důkladnou prací s reálnými modely. Stěžejním znakem jeho tvorby je určitý kus jemné erotičnosti i idylické poetiky.
Vystavený cyklus uhlokreseb vznikl v letech 2020-2022 a je doplněn menšími grafickými pracemi.

V rámci Nové Terasy 2022 pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují a Muzea papírových modelů.
Výstavy v Zeleném domečku podporují: ELPOL Police, GLOR, @MAS Stolové hory, Květinářství U Petry, Zelenina Suchomel a Pizzeria Janeba.
Výstavy potrvá do 26. 6. Otevřeno denně 9-17 hodin. Vstupné dobrovolné.

foto k článku Adam Panáček, (27.3.1993 Praha)
Zabývá se volnou grafikou a kresbou v převážně starých hlubotiskových technikách s mnohasetletou tradicí, jako je čárový lept a suchá jehla. Ve své práci navazuje na tradici starých mistrů a české grafické školy. Věnuje se figurální tematice, kde sleduje souvztažnost i kontrast člověka v přírodě prostřednictvím atmosféry zachmuřeného světa rybářů a zároveň je pozorovatelem jemného a projasnělého světa ženy. Zůčastnil se několika ročníků prestižní soutěže Grafika roku, kde v roce 2018 převzal Hlavní cenu za grafický list Výlov.