V současnosti má čtyři členy: Jiřího Frantu, Luďka Rathouského, Ondřeje Brodyho a Davida Kořínka.
Když v roce 2000 v galerii pražské AVU poprvé vystoupila na veřejnost umělecká skupina Rafani, nebyla prvním ani posledním uskupením, které se v té době snažilo nahradit roztříštěnou individualitu jednotně tvořícím i vystupujícím kolektivním tělem. Byla však od počátku výrazná tím, jak její přesně vypočítaná a sebevědomá gesta, zjevná z uniformované vizuální identity, 
manifestu i zdůrazněného sloganu „Naše spojení je vyšší formou individuality“, dokázala zaujmout jak širokou kulturní obec, tak i masová média. Cílevědomá mediální strategie tehdy čtyřčlenné skupiny k tomu ostrými kroky směřovala. Ranné projekty Rafanů, jako bylo přemalování Lennonovy zdi na zeleno (Láska, 2000), poukázání na problematickou minulost českého pohraničí (Sudety, 2001) či veřejné spálení černobílé verze státní vlajky (Demonstrace demokracie, 2002), se nikdy neobešly bez kontroverze. Polemika umělců s konvenčními předpoklady společenského statu quo, spojená s ostře cílenými zásahy do měkkých míst těla společnosti, takových, o kterých „se nemluví“, či způsobem, jakým „se to prostě nedělá“, byla přímo ideálním materiálem pro jejich sociální „sochařství“.
O poněkud netradiční výtvarné podstatě jejich práce ostatně svědčila také již zmíněná promyšlená vizualita, ať již se jednalo o přísně minimalistické uniformy či strohost jejich sloganů a vyjádření. Vším prostupovala až groteskní, a přitom s chladně přísnými tvářemi prezentovaná estetika ne nepodobná typické společenské unifikaci spojené s autoritativními režimy 20. století. Tato a priori vyzývavá a nepřehlédnutelná stylizace také poukazuje k inspiračním zdrojům Rafanů u slovinského Neue Slowenische Kunst, a především jeho výtvarného křídla IRWIN, s nimiž je ostatně pojí i tematika a strategie řady ranných realizací. Formální ztotožnění se s estetikou autoritativních ideologií sice ani u jedné z uměleckých skupin neznamenalo sblížení se s danou ideologií samotnou, ale přímo vybízelo k pohrávání si s jejími strukturami tak řečeno zevnitř. Tak se tomu doslovně stalo v případě projektu Rafanů Vstup a účast z let 2002–2003, v jehož rámci se členové skupiny regulérně stali členy KSČM. Výsledným výstupem projektu však nebylo nějaké skandální odhalení vnitřního dění strany, ale spíše výstavními a výtvarnými prostředky vyjádřená ambivalentní esej o vztahu současné společnosti k naší minulosti a o roli umělců v ní.
PROVOKACE JE PRO NÁS NEPODSTATNÝM DŮSLEDKEM
J
iž samotné pojmenování umělecké skupiny Rafani v dobovém generačním kontextu mohlo poukazovat na nesmlouvavou snahu jejích členů po provokativním vymezování se. Ať již si je spojíme s českým pojmenováním ikonické zločinecké tlupy z disneyovských Kačeřích příběhů nebo budeme kořeny tohoto pojmenování hledat tam, kde je viděli oponenti rýpání umělců do tragické paměti českého pohraničí. Totiž jako poukaz na typické přezdívky v Sudetech po válce působících werwolfů.
Zmiňované provokativní zacílení počátků Rafanů se nepochybně stalo i základem pro jejich rychle nabytou popularitu. Snaha o vyvolání celospolečenské diskuze však v prostředí masových médií nutně skončila očekávatelným skandálem a vedla je zpět do nitra poměrně uzavřené umělecké komunity. Týká se to jak jejich samostatné tvorby, tak jejich další participace v rámci rafanské kolektivní identity. Zpočátku to bylo především v oblasti dynamické subkultury, kdy provozovali vernisážový galerijní projekt CO14 (2002–3) na dvorku svého smíchovského ateliéru, který prezentoval široké spektrum tvorby tehdejší mladé pražské umělecké komunity. Stejně jako v případě následně pořádaného cyklu přednášek stále převládal onen společenský rozměr aktivit skupiny. V lecčems tedy můžeme věřit citátu, s nímž Rafani na aktuální výstavě pracují („Provokace je pro nás nepodstatným důsledkem“), tedy že jejich hra s provokací pro ně skutečně byla jen prostředkem vedoucím ve svém výsledku k odlišným cílům.
JSME PATETIČTÍ, PŘIČEMŽ SE K SMRTI BAVÍME
Kulisa důrazných, až těžkopádných gest, proklamací a přísných tváří, halící ve své temné tónině velkou část tvůrčích projevů Rafanů, stejně jako hlasitá rétorika morálního i formálního étosu řady témat se ve spojení s čím dál častějším využíváním čistě výtvarných vyjadřovacích prostředků nemohla vyhnout podezření z patosu. Ten ale sami autoři vždy moc rádi přiznávají. Dobře šlo tuto jejich strategii sledovat na rozsáhlé výstavě Dech, která proběhla v roce 2012 v brněnském Domě umění. V realizaci monumentálních instalací této výstavy se utkali s tématem kontroly lidských mas a kolektivní identity přes jejich ornamentalizaci a ritualizaci. Obdobně jako to provádějí v případě svého vysoce stylizovaného a estetizovaného skupinového těla. Hluboká ozvěna za uměleckými gesty skryté ironie, neustále rozehrávané prostřednictvím napětí mezi pozitivní disciplinovanou a sjednocenou hybnou silou uměleckého kolektivu a stíny temných zákoutí moderních dějin, kde byla podobná disciplinace často spojena s nejhoršími projevy zla, se v rafanské tvorbě vyskytuje až do současnosti.
Rafani jednou svou nohou pochodují v kracauerovsky ornamentalizovaném bahně etických dilemat naší společnosti, aby si tou druhou s hlasitým řehotem zahopsali v divokém reji bachtinovského karnevalu. Ať již se jedná o výtvarné ztvárnění či přímou fyzickou akci, performativní rozměr a zapojení vlastní tělesnosti byly pro tvorbu Rafanů v mnoha rovinách vždy naprosto zásadní. Počínaje jejich prvotním vystoupením prostřednictvím monumentální nástěnné malby jich samých v roce 2000 a pokračuje jejich nedávnými groteskními akcemi v rámci projektu pro Moravskou galerii.
...
Celý článek si můžete přečísl v červencovém čísle časopisu Art&Antiques, viz. www.artantiques.cz/rafanska-retrospektiva
Autorem článku je Viktor Čech, kurátor a kritik současného umění.
