Martina čeká, až v Praze začne pršet a pojede červená tramvaj

Umění a design - obrázek Martina Krupičková maluje město. Říká, že městská krajina má stejné kouzlo, jako ta neměstská. Na Karlově mostě ji ale se stojanem a paletou nepotkáte. Spíš na ni natrefíte na rušné ulici s fotoaparátem, kde navíc musí vést tramvajové koleje a pokud možno prší.

Tramvaje miluje a není divu, že bývají ústředním motivem jejích městských motivů. Vidí umění tam, kde my ho během spěchu v ulicích přehlížíme. Často k vlastní škodě.

Vystudovala jste pletařskou módu v textilní škole v Brně. Co vás přivedlo k malování? Moje cesta se ale rozvinula jinak. Po škole jsem rok dělala jazykovku, ale přesto jsem se nedokázala v angličtině domluvit. Tak jsem se vydala do Anglie jako au-pair. Tam jsem si začala poprvé hrát s malováním. Kreslila a malovala jsem různé portréty holčičky, o kterou jsem se starala. Paní, které jsem dívenku hlídala, si ty portréty nechala zarámovat. To mě povzbudilo.

Jste samouk?
foto k článkuNe úplně, na textilní škole jsme měli malování, na školu jsem dokonce dělala talentové zkoušky, protože oděváři musejí umět načrtnout své nápady. Jsou to vlastně výtvarníci. Měli jsme v hodinách výtvarné výchovy různé techniky, ale nejsem „vystudovaná v oleji“. Po návratu domů jsem se na kratší dobu vydala do Ameriky a potkala lidi, kteří sice vystudovali všechno různé, ale každý se přitom věnoval tomu, co opravdu chtěli, aniž by na to měli papír. To jsem v té době u nás ještě nezažila. Žila jsem už v Praze, můj životní partner Brit se v té době chystal opustit Prahu a jet za prací do zahraničí. Nevěděla jsem, jak náš vztah na dálku dopadne a tak jsem přemýšlela, co mu dát k Vánocům a tak trochu možná i na rozloučenou. Doma měl plakát obrazu ukrajinského malíře Alexandra Oniščenka malostranských střech. Mně se strašně líbil, chodívala jsem dokonce kolem Oniščenkovy galerie, přemýšlela, jak obrazy maluje. Přišlo mi to jednoduché, což byl samozřejmě nesmysl. Tak se zrodila myšlenka. Namaluji mu obraz, který mu bude připomínat Prahu a mě. Koupila jsem si knížku Jak malovat olejem, táta mi uřízl kus sololitu, pořídila barvy, špachtle a tak vznikla moje první olejomalba. Byla to Zlatá ulička.

Malovala jste ji na Pražském hradě?
Ne, podle fotografie. Musím přiznat, že navíc podle Oniščenkovy fotky. Takhle to začalo. Zkoušela jsem jeho styl, chtěla jsem si ohmatat olejomalbu. A začala jsem hledat a malovat vlastní témata. Protože chodím dost po Praze a při tom fotografuji. V roce 2003 jsem si vymyslela výstavu. Vzniklo pár pláten a výstava byla úspěšná.

foto k článkuMě zaujaly právě vaše tramvaje. Fotí je kdekdo, jsou na to celé weby, fanouškovské skupiny. Ale málokdo je, navíc jako oleje, také maluje.
Pár jich najdete, ale pro mě to docela značná část tvorby. Hledala jsem vlastní profil. Dopracovala jsem se od detailního malování k jakési semiabstrakci, kde část obrazu, tramvaje, jsou detailně vymalované, okolí už je mírně rozostřené, je to na hranici abstrakce. V obraze musí být také zachycena atmosféra, která láká k hlubšímu ponoření.

Autobusy MHD vás nelákají?
Moc ne. Jsem z rodiny nádražáků, naši byli výpravčími vlaků ve Světlé nad Sázavou. Tam asi hledejte důvody mého zájmu o tramvaje. Ke kolejím mám blíž.
Natrefit u jiných umělců na výjevy z těch nejznámějších a nejhistoričtějších míst Prahy, není vzácnost, vy se nevyhýbáte běžným a rušným místům. I. P. Pavlova, Korunní ulice a další. Také jsem začínala malebnými zákoutími, která hraničila s kýčem. To nezastírám. Ale hledala jsem vlastní přístav, kde zakotvit. Mám dvě velká témata. Přírodu, tu skutečnou, krajinu a pak druhé téma, to je městská krajina. V ní mě nadchly tramvaje a všední život. Žiji tady, bydlím tu. Zvláště po dešti to má atmosféru. Miluji vodu. Její odlesky a odrazy. Je to ale malířsky mnohem náročnější a vždy je to pro mě výzva.

Vaše obrazové tramvaje jsou výhradně ty červené, staré typy T3, jen občas se někde v pozadí mihne nějaké moderní tramvaj s reklamou.
Červená je výrazná. Naštěstí jich je ještě dost. Někdy je náročné být v určitý okamžik na místě, kde bude výborné světlo, bude po dešti a ještě pojede „moje“ tramvaj. Někdy stojím i hodinu a čeká na tu správnou. Stává se mi, že ale není po dešti, tak si pak při malování ty reflexy domýšlím. Důvod, proč nemalují v ulicích je nejen proto, že v dešti se špatně maluje, ale i proto, že každá vteřina je jiná a tu tak rychle nestačíte zachytit. V tom mi fotografie pomáhají. I na fotografii zachytit to je nesnadné a umění.

foto k článkuMáte oblíbená místa, kde čekáváte v dešti na tramvaj? Hledáte nová místa, kam byste se vydala, až bude pršet?
Ne, to nedělám. Jen loni jsem takhle hledala nějaká místa, plánuji výstavu, tak jsem pátrala po jiných pohledech. Jela jsem z Anděla na Újezd a tam si pár momentek fotila. Jednak bylo zrovna po dešti a také ta trasa je na tramvaje opravdu bohatá. Anděl je velká tramvajová křižovatka.

Když máte o víkendu čas, začne pršet, tak vyrážíte honem do pražských ulic?
Ne. I když se mi to párkrát stalo v létě. Ona to není žádná sranda, protože právě v létě se stává, že když přestane pršet a vysvitne sluníčko, ulice rychle oschnou a je po odlescích. Takhle jsem jela zbytečně například na Výtoň. Všechno pryč. Proto je obtížné vyhovět, když dostanu zakázku a dotyčný si přeje, že chce tramvaj v Korunní ulici a samozřejmě po dešti. Vysvětluji, že mohu čekat také půl roku. Spíš záleží na tom, kde se právě ocitnu a jestli je zrovna po dešti.

Ulice po dešti jste začala malovat záměrně?
Ne, spíš jsem to, myslím, postupně objevila. Začínala jsem, že všechno bylo ve slunečním světle, inspirace impresionismem, kontrast při slunečním světle je úplně jiný. Ale zatažená obloha, odlesky, to je zcela jiné. Je v tom více atmosféry, která vás pohltí.

Kterou linku jste namalovala jako první?
Myslím, že to bylo číslo osmnáct v roce 2010 na Rašínově nábřeží.

foto k článkuCo také moc nevídáme na obrazech, to jsou v rámci vaší městské krajiny přechody pro chodce. Vedle tramvají další výrazný dopravní prvek.
Souhlasím. Kdybych žila v New Yorku, tak zřejmě místo tramvají bude ústředním poutákem obrazů žlutý taxík. Zebra do městské ulice také patří a ta bílá je patrná a viditelná.

Co třeba staré tovární areály? Nelákají vás?
Někdy jsem o tom přemýšlela, ale už jsem si zvolila svůj profil.

Takový, že když někdo uvidí obraz, řekne jednoznačně: „To je Krupičková!“?
U obrazů městské krajiny se mi to už stalo. Třeba když aukční domy vybírají obraz do aukce, tak si převážně volí motiv s městskou krajinou, kde tramvaj je jeho součástí.

Autor / zdroj:
Publisher: Metro.cz

Nabídka děl Martiny Krupičkové v on-line galerii iUmeni.cz

Vybrat ZDE

Martina čeká, až v Praze začne pršet a pojede… - www.iUmeni.cz ()

Zpět na výpis


Další umění a design


Art Plus

Knižní akce

Kronikář nových časů. Malíř a kreslíř Hugo Boettinger (1880–1934)
Kronikář nových časů. Malíř a kreslíř Hugo Boettinger (1880–1934)
Meziválečná moderna ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni (1918–1938)
Meziválečná moderna ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni (1918–1938)
Kam kráčíš, památková péče?
Kam kráčíš, památková péče?

Články z IDNES.cz

Knižní novinka

Co je designér: věci, místa, sdělení (dotisk)

Pavel Babáček - webdesigner, graphic designer, html coder