A jedniček se nám sešlo hned několik. Kromě toho, že to byla první výstava mladé umělkyně, šlo premiérově i o vůbec první vernisáž v místní knihovně, byť výstavy se v ní pořádají již od roku 2016 a paní Helena Ferdusová, vedoucí knihovny, zkrášluje prostory knihovny výstavami fotografií či obrazů pravidelně. Poprvé jsou ale vystaveny i sochy, které se s obrazy krásně doplnili a utvořili tak jeden celek.
Také máme leden, první měsíc v roce a nutno dodat, že zahájení dopadlo na jedničku. Nechyběly ani gratulace, květiny, dary, a příjemné pohoštění. Na padesát návštěvníků vernisáže, mezi nimiž nechyběla samozřejmě ani Eliščina rodina, se mohlo kochat průřezem děl její dosavadní umělecké kariéry. Výstavu zahájil otec Elišky Jedličkové, ak. sochař, Petr Jedlička.
Eliška Jedličková (nar. 1998 v Brně), absolvovala Střední školu umění a designu v Brně, obor malba u ak.mal. Petra Veselého. Nyní studuje druhým rokem sochařství u prof. Michala Gabriela na Fakultě výtvarných umění v Brně.
Ve svých obrazech se zabývá tématy přírody, městských zákoutí a lidskou figurou. Její velkou vášní je malování v plenéru a zachycení tak momentální atmosféry a nálady místa. Ať už se jedná o lesní scenérie nebo industriální tématiku. Jeden rok studovala souběžně na VŠVU v Bratislavě, ale od letošního roku se naplno věnuje studiu v Brně a soše v ateliéru SOCHA 1.
A abychom i my trochu podpořili práci a kariéru této mladé, začínající umělkyně, sešla jsem se s ní hned následující týden po vernisáži a malinko jsme si o její tvorbě a práci popovídali.
Kde vznikl nápad uspořádat výstavu zrovna tady? A opravdu se Váš dům proměnil v ateliér jak zaznělo na vernisáži v úvodu z úst tvého otce?
Bydlíme již 10 let s rodiči nedaleko a ve Střelicích bydlí mí příbuzní, kteří mne na toto místo navedli a výstavu tak trochu domluvili. Přišlo mi to jako dobrý nápad, a i když jsem měla obavy z toho, zda obrazů nebude moc nebo naopak málo a zda se budou se líbit, tak jsem do toho šla a jsem za to moc ráda.
Ano, doma to před výstavou vypadalo opravdu jak někde v ateliéru. Všude byly obrazy, navíc jsem dodělávala laminátovou sochu Svalovce, kterou jsem ještě před výstavou brousila, takže laminát byl všude. Ale už je to uklizené a teď už to docela jde. Taťka má svůj ateliér a já tvořím nyní hlavně ve škole. Ale bez toho pracovního nepořádku a všudypřítomného umění to asi nejde.
Kde se vzalo rozhodnutí dát se po vzoru otce na uměleckou dráhu? Proč tě přitahuje zrovna plenér?
Původně jsem se hlásila na konzervatoř na kterou jsem se nedostala, ale dnes jsem ráda, že jsem si vybrala právě cestu výtvarného umění.
Ještě na ZUŠce jsme s paní profesorkou hodně chodili do přírody malovat a to mne hodně bavilo a oslovilo. Ráda vyjadřuji na obraze momentální pocit, náladu daného místa, která se zpětně z kreseb nebo z fotografie vyjádřit nedá. Dodnes občas jezdíme se stejnou partou ze ZUŠky do přírody a malujeme v plenéru...
Studovala si najednou dvě školy – v Brně a v Bratislavě. Co tě nakonec přitáhlo definitivně do Brna? Co ti studium v Bratislavě přineslo?
Asi prostředí, lidi. V prvním ročníku se to docela dalo i časově skloubit. Původně jsem se přihlásila i do druhého ročníku v Bratislavě, kde jsme se rozhodovali mezi čtyřmi ateliéry. Vybrala jsem si ateliér, kde jsem posléze zjistila, že se jedná více o konceptuální zaměření. Já mám opačný přístup, chci se vyjadřovat malbou a štětcem a svou tvorbou.
Ale i za ten rok jsem hrozně ráda, naučila jsem se třeba pracovat s čistou barvou, což není až tak jednoduchý, jak se třeba na první pohled někomu zdá. Není šedá jako šedá.. Snažím se tyto poznatky držet i na svých současných obrazech.
Takže nakonec zvítězil Ateliér Socha I?
Když jsem se na Sochu hlásila, tak jsem si myslela, že se nedostanu a nedovedla jsem si to ani představit. Ale opět to dopadlo přesně naopak, než jsem myslela a dělám sochu. Ale maluji pořád a malbu potřebuji, i ke svému nynějšímu studiu. Není měsíc bez toho, abych neudělala nějaké skici nebo obraz.
Co Ti studium na sochařském ateliéru v Brně pod vedením Michala Gabriela přináší? Co tě baví?
Sochy Michala Gabriela se mi hodně líbí, včetně těch ve veřejném prostoru, je hodně inspirativní a jeho tvorba je široká. Pracuje hodně i s 3D tiskem, kterým se snadněji vyjádří myšlenky, nápady. Je to zajímavé, ale i přesto se 3D tisku trochu vyhýbám, protože mi přijde, že člověk ztrácí kontakt s hmotou. Já bych chtěla používat hlavě ruce, a tvořit sama. Prostor k tomu mám, můžeme tvořit podle sebe.
Máš nějaký vzor? V sochařství nebo i v malířství?
Ze sochy se mi líbil třeba Giacometti. Ale jinak nevím, zatím asi žádný výrazný sochařský vzor nemám. Z malířů se mi líbí hodně třeba Rittstein. Je to můj takový vzor i přes práci. Je podle mě hodně pracovitej. Hrozně mě baví ty jeho gigantický rozměry obrazů a ty detaily, při podrobném zkoumání obrazu.
Máš nějaké plány do budoucna?
To je asi hodně předčasné, zatím mě práce a studium baví a uvidím, jak se vše vyvine. Jsem realista, stojím nohama na zemi. Určitě bych nechtěla malovat něco, co mi třeba někdo zadá. Poníky rozhodně malovat nebudu.
Studium na VUT trvá 6 let, takže doufám, že se dostanu i na nějakou stáž do zahraničí. A budu prostě pracovat. A třeba se podaří i nějaká další výstava. Jsem ráda, že můžu své práce tady vystavit a zažít si reakce na ně na vlastní kůži. Moc děkuji všem co mě podpořili a pomohli.
Přejeme tedy Elišce, ať se jí práce i studium daří a doufáme, že o ní brzy zase uslyšíme.
Výstava Elišky Jedličkové v Obecní knihovně ve Střelicích potrvá do 29. 2. 2020. Jste srdečně zváni v půjčovní době knihovny pondělí, středa 8.30 – 11.00, 12.00 – 18.00.
