Solitér, který potichu a po svém vytvářel díla světové úrovně a dodnes ve svém prosvětleném a pečlivě uspořádaném ateliéru míchá barvy. Ve svých 88 letech se postavil před nelehký úkol a jako autor koncepce vytvořil vlastní retrospektivní výstavu, kterou je možné navštívit v Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy.
Vzpomínky Milana Grygara jsou často spojené s představou zvuku. Mezi ty nejranější patří ruch železnice. Milan Grygar (nar. 1926) vyrůstal spolu se dvěma bratry a psem v malé vesnici Babinná na jižním Slovensku. Oba jeho rodiče pracovali u dráhy a rodina se velmi často stěhovala po menších městech ve slovensko-maďarském pohraničí. Na základní škole si začal Grygar osvojovat hru na housle (tytéž housle, které se o mnoho let později objeví v jedné z jeho performancí). Ve hře vynikal, ještě více jej ale přitahovalo výtvarné umění.
Na střední školu nastoupil v roce 1942 do Brna. Na svou dobu velmi progresivní Škola uměleckých řemesel dala mladému studentovi tu nejlepší průpravu, kterou si mohl přát. Brněnská SUŘ přejímala pedagogické modely Bauhausu, a navíc poskytovala zázemí řadě vynikajících pedagogů, mezi jinými také architektu Františku Kalivodovi. Povinnou literaturou všech studentů byl Kalivodův ambiciózní časopis Telehor, jehož první a zároveň jediné dvojčíslo bylo věnováno László-Moholy Nagyovi, který se stal jedním z prvních velkých inspiračních zdrojů budoucího malíře.
Bezstarostné studium nemělo dlouhé trvání. Válka si poručila, a ještě než stačil Milan Grygar odmaturovat, byl totálně nasazen do fabriky na letecké motory a později převelen k práci na zákopech. Zvuková zkušenost spojená s touto vzpomínkou je i tentokrát velmi intenzivní: „Pracovali jsme dvanáct hodin denně v nesnesitelném hluku, bez možnosti mluvit s kolegy. Po skončení šichty přicházela agonie…“. Zvuky strojů, bucharů a válců se později promítnou v jedné z Grygarových výtvarných partitur – Partituře pro staré stroje.
Spíše než Fillova ateliérová výuka působil pedagog na mladého studenta svou hlubokou znalostí umění. Fillovo přemýšlení o prostorových vlastnostech ve výtvarném umění hrálo v Grygarově tvorbě zásadní roli. VŠUP přinesla Grygarovi ještě jedno osudové setkání, a sice s jeho budoucí chotí, dnes významnou ilustrátorkou a umělkyní Květou Pacovskou.
#?-:nbsp;
Cesta k abstrakci
Grygarův umělecký projev byl od samých začátků tedy formován dvěma zásadními vlivy: meziválečným „logickým“ konstruktivismem Bauhausu (L. M. Nagy) a školou západního moderního umění – tzv. francouzské školy (vliv E. Filly). Přestože Milan Grygar patří ke generaci, která se již během studií setkávala s avantgardním a abstraktním uměním, cestu k abstrakci ve vlastní tvorbě si musel teprve najít.
V prvních letech po ukončení studia příliš mnoho obrazů nevytvořil. Nastoupil na povinnou vojenskou službu a po návratu se v malém jednopokojovém bytě věnoval rozrůstající se rodině. Jak později vzpomíná, v tomto velmi šťastném období tvořil Grygar především v plenéru časově nenáročným akvarelem. Některé z akvarelů zobrazující krajinu či městské veduty příležitostně vystavoval na skupinových výstavách v Praze. Již první kritika Evy Petrové z konce 50. let vyzdvihuje v souvislosti s touto ranou tvorbou umělcovu dnes již zcela charakteristickou „čistotu estetických forem“ a „moderní výtvarnost“.
K soustředěné práci se umělec dostal až v roce 1958, kdy získal svůj vůbec první malířský ateliér v pražských Dejvicích. Vytvářel jeden obraz za druhým a jejich forma postupně abstrahovala, barevné plochy na černém podkladě uspořádané do modernistických kompozic byly čím dál tím geometričtější.
V roce 1963 nakonec vytvořil Černý obraz, který s odstupem několika desetiletí působí jako symbolické uzavření jeho rané umělecké fáze. Všechny možnosti malby se zdály být vyčerpány. Návštěva benátského bienále o rok později toto podezření jen potvrdila. Odvážné práce prezentovaných amerických pop-artistů a Roberta Rauschenberga Grygara utvrdily v tom, že je třeba začít znovu a zcela jinak.
Objevení zvuku
Dvoukřídlá prostorová dispozice Městské knihovny, která hostí Grygarovu aktuální retrospektivu, přímo vybízí k rozdělení výstavy na dvě části: tvorbu ranou a pozdější až současnou, rozdělení, které je možné vnímat jako polaritu zvuku a barvy. První část výstavy tak začíná v polovině 60. let, tedy v době, kdy Grygar učinil svůj ojedinělý objev a propojil kresbu se zvukem. Objev akustické kresby nebyl náhodný. Když autor vyčerpal možnosti malby, upnul se ke kresbě, kterou toužil propojit se zvukem, a dát jí tak prostorový a časový rozměr. Při tvorbě jedné z kreseb umělec zbystřil ve chvíli, kdy se bambusové dřívko zadrhlo o papír. Rušivý zvuk jej zaujal natolik, že hned následující den přinesl do ateliéru magnetofon a začal průběh své kresby nahrávat. První Akustická kresba byla na světě. Od tohoto okamžiku vstoupil do umělcovy tvorby zvuk jako téma, které otevíralo obrovskou škálu neprobádaných možností.
Výstava v Městské knihovně představuje výběr ze široké škály akustických kreseb, ale pouze některé jsou doplněny zvukovou nahrávkou přenášenou do sluchátek. Přestože akustická kresba funguje jako samostatné výtvarné dílo, v porovnání s kresbami, u kterých je k dispozici i zvukový záznam, je zážitek intenzivnější. Zvuk má schopnost vyjadřovat prostor i čas a přenést nás do okamžiku, kdy se kresba vytvářela.
Variace akustických kreseb v průběhu několika následujících let vygradovaly do podoby živých akcí, kdy autor vyloučil subjekt z procesu kresby a využíval k jejich realizaci mechanických předmětů a hraček. V další fázi se posunul k hranici performance, kdy poslepu rozehrál prsty namočenými v tuši papírovou oponu zavěšenou ke stropu a za zvuku jemného bubnování vytvořil Hmatovou kresbu (1969).
Propojením vizuálního a akustického vzbudil Grygar pozornost profesionálů z hudebního prostředí, kteří v jeho tvorbě spatřili analogii se soudobým trendem grafických partitur. Grafické (vizuální) partitury vytvářel pak v četných sériích až do 80. let a některé z nich se dočkaly své hudební realizace. Poprvé v roce 1970 skladatel Erhard Karkoschka se svým orchestrem zahrál Architektonickou partituru ve Stuttgartu. Koncert byl tehdy do Čech přenášen rozhlasem. Naposledy před dvěma lety bylo uvedeno koncertní provedení partitur v Pekingu u příležitosti otevření Grygarovy výstavy v Today Art Museu.
Návrat k malbě
Druhé části výstavy v Městské knihovně dominuje barva, k níž se Milan Grygar vrátil v 80. letech po více než dvacetileté pauze. Začíná minimalisticky, s Černými obrazy, kterými procházejí dokonale rovné barevné linie. Barevné přechody linií jsou až chirurgicky přesné. Někdy umělec používá i princip zlatého řezu, aby určil bod, ze kterého bude linie vycházet anebo kde změní směr či barvu. Ale ať už jsou obrazy a kresby sebevíc geometrické, přesto má pokaždé poslední slovo umělcův cit pro harmonickou kompozici. Zmiňovaná „čistota estetické formy“ dává vyniknout přirozeným vlastnostem barev, a tak zatímco černá barva „vtahuje“ do obrazového prostoru, červená z něj naopak vystupuje, modrá opatrně klouže po povrchu.
Nejaktuálnější díla, která je možné spatřit v Městské knihovně, jsou obrazy ze série tzv. Antifon. Tóny zvuků nahradily tóny barev, kterým jsou Antifony zcela oddány. Dozvuk hudby zůstává pouze v názvu obrazů.
Dosud žádná větší výstava ani publikace nepředstavila volnou i užitou tvorbu Milana Grygara a ani výstava v GHMP není výjimkou. Přesto také v oblasti užité tvorby za sebou autor zanechal významný kus práce. Během celých šedesátých až do poloviny osmdesátých let se živil jako tvůrce návrhů pro filmové plakáty a také jako knižní grafik a typograf. Plakáty i knihy nesou jeho silný umělecký rukopis: „ …jak dovedeš spojovat bezprostřednost s kompoziční ukázněností, které vytvářejí syntézu, bez níž nelze udělat dobrý plakát,“ napsal o svém kolegovi grafik Karel Vaca.
Přestože je výstava víceméně chronologicky vystavěná, nezdá se, že by vyprávěla „příběh jednoho umělce“. Retrospektivní pohled na vlastní dílo Milanu Grygarovi znesnadňuje jeden z jeho nejvíce fascinujících rysů: jeho neustálý pohled vpřed. Grygar nikdy nepřestal posouvat hranice své vlastní tvorby. Jeho dílo je otevřené stále novým interpretacím, díky čemuž nepřestává být aktuální.
Milan Grygar: Vizuální a akustické
GHMP, Městská knihovna, 2. patro, Mariánské náměstí 1, Praha 1
17. 12. 2014 - 10. 5. 2015
Autor: Riebová Eva
Zdroj: www.artcasopis.cz, únor 2015
www.ghmp.cz
Informace o knize
Název: Milan Grygar – Světlo zvuk a pohyb
Autor: Aleš Najbrt, Milan Grygar, Zdeněk Trinkewitz
Rok vydání: 2012
