K 120. výročí narození originálního pábitele byla komorní expozice jeho městských krajin připravena pražským sdružením ABCD ve spolupráci s Melicharovým muzeem v Unhošti pro Galerii Art brut Praha.
Václav Žák (1906 – 1986)
se narodil 1. listopadu 1906 ve Velkých Kyšicích poblíž Kladna do rodiny hutníka. Zdravotní postižení mu znemožnilo používat zchromlou pravou ruku, což jej s faktem, že byl schopen vychodit jen pět tříd základní školy neblaze poznamenalo na celý život. Dětská trápení a ubližování vystřídaly každodenní starosti a dlouhé hledání pracovních příležitostí, které nakonec skončily u vetešnictví a sběru králičích a kozích kůži mezi lidmi v širokém okolí, které objížděl na své upravené tříkolce.
S výtvarnou tvorbou začal spontánně až jako šestačtyřicetiletý samouk. Od roku 1952 maloval doslova na vše co jej obklopovalo a sneslo barevný nátěr. Začal skleněnou verandou u svého domku v malé osadě „na Americe“, aby pak postupně pokryl pestrými malbami nejen fasádu, ale také veškeré interiéry včetně nábytku. Tímto netradičním způsobem originálně a zarputile zviditelňoval své sny a představy, které se volně prolínaly s prvky všední reality často v nečekaných souvislostech. Jeho svérázná, svébytná a v mnoha ohledech přímo divoká tvorba s podtextem zvláštní poezie neušla pozornosti mnoha umělců, kteří jej na přelomu padesátých a šedesátých let začali navštěvovat a zajímat se jak o jeho environmentální kreativitu, ale rovněž o soustředěnou malířskou tvorbu podmaleb na skle. Ty se staly jeho charakteristickým výrazovým prostředkem a počet těchto obrazů v úhrnu dosáhl úctyhodného počtu 600 až 700 prací. Živý zájem spisovatele Bohumila Hrabala, malířů Jaroslava Paura, Karla Součka, Richarda Fremunda nebo fotografů Evy Fukové a Václava Chocholy o nespoutané dílo a svéráznou osobnost Václava Žáka jej nakonec přivedl i do netradičních výstavních prostor pražského Divadla Na zábradlí či Divadla Viola. Teoretik naivního umění Arsén Pohribný je zařadil do kolektivní expozice českých umělců čistého srdce, která v polovině šedesátých roků putovala po celé republice a později se dostala i do zahraničí. Jeho poslední prezentací za života byla účast několika jeho obrazů na zahajovacím I. Trienále insitního umění v Bratislavě v roce 1966.
O dvacet let později samotářský outsider Václav Žák umírá. Jeho hvězda zazářila v činorodém a svobodomyslném nadechnutí šedesátých roků snad nejvíce ve filmu režiséra Evalda Schorma „Dům radosti“, natočeném podle scénáře Bohumila Hrabala, kde se naštěstí podařilo skvěle zdokumentovat a zachytit genia loci Žákova výtvarného básnění na zdech vlastního obydlí včetně jeho autentického syrového projevu. Po dlouhé odmlce více jak třiceti roků k nám osobitý, imaginativní soubor malířského vyprávění a městských krajin neškoleného tvůrce, odstrkovaného sběrače kůží a osudem smýkaného pábitele začíná znovu promlouvat a to zejména díky Melicharovu muzeu v Unhošti, které příkladně pečuje o jeho odkaz.
Domnívám se, že pozoruhodné Žákovo malířské dílo v současnosti můžeme číst (spolu s Alenou Nádvorníkovou) jako projev tvůrce art brut „budujícího svou říši svobody, odkud vane na toho kdo ji vnímá, až neuvěřitelná čistota a svěžest“.





