Jádrem výstavní kolekce jsou díla ze sbírky manželů Mládkových, z nichž některá nebyla v Praze dosud nikdy vystavena. Od Šimotové poslední větší výstavy v Praze navíc uplynulo již dlouhých patnáct let.
S Adrienou Šimotovou se Meda Mládková seznámila v roce 1967 hned při své první návštěvě Prahy po víc jak dvaceti letech v exilu. Když pak na podzim následujícího roku organizovala ve Washingtonu, D. C., svou vůbec první výstavu, která byla věnována grafikám současných pražských umělců, na pozvánku si vybrala jednu z Adrieniných suchých jehel. Později Mládkovi do své sbírky získali řadu umělčiných klíčových děl a z obou žen se staly blízké přítelkyně, které zůstávaly v kontaktu i navzdory omezením vysokého věku.
„Pro dílo Adrieny Šimotové je charakteristická jeho mimořádná vnitřní sevřenost a současně velká pestrost v používaných technikách a materiálech. Přívlastky, které v jeho hodnocení zaznívají nejčastěji, jsou křehké a intimní. Výstava chce akcentovat, že Šimotové tvorba je současně také velice odvážná a vitální,“ vysvětluje kurátor výstavy Jan Skřivánek.
Adriena Šimotová v polovině sedmdesátých let opustila malbu a hledala nový způsob vyjádření.
„Najednou se mi zdálo, že už příliš vím, jak táhnout čáru, jak klást barvu. Bála jsem se, že bych došla k určitému stereotypu, že ta čára by měla jakousi zdobnost, dekorativnost. (…) Použití střihu nebo
řezu přináší jistou neúprosnou rozhodnost, která mi pomáhá směřovat k větší prostotě
a lapidárnosti,“ vysvětlovala umělkyně, proč začala pracovat s textilem.
Později se pro ni dominantním médiem stal papír a technika frotáže. Prvním krokem
v experimentování s méně tradičními materiály a technikami byly pro Šimotovou právě textilní
koláže. Meda Mládková z nich chtěla v roce 1976 uspořádat výstavu v New Yorku, obrazy však
přijely poškozené. Nutnost jejich restaurování alespoň posloužila jako záminka pro Šimotové cestu
do Spojených států na podzim téhož roku. Státní úřady souhlasily mimo jiné i proto, že Meda
Mládková se nebídla uhradit umělčinu letenku i ubytování ze svého.
Historickou kolekci Musea Kampa na výstavě doplňují zápůjčky z veřejných i soukromých sbírek, které ukazují některé další polohy Šimotové tvorby. Jedná se zejména o malby ze začátku sedmdesátých let, ve kterých reagovala na nemoc a smrt svého manžela Jiřího Johna, nebo její vrcholný pozdní cyklus figurativních frotáží Schoulení z let 2009–2010, kdy již byla nucena pracovat upoutána na kolečkové křeslo.
Adriena Šimotová (1926–2014) je všeobecně považována za jednu z nejvýznamnějších osobností českého poválečného umění. Ústředními motivy jejího díla jsou prchavost lidské existence a témata paměti a zranitelnosti. V roce 2001 měla průřezovou retrospektivu ve Veletržním paláci. Jejími posledními většími prezentacemi v Praze byly dvě výstavy na jaře 2011, a to v Museu Kampa a v Galerii Rudolfinum. Sté výročí jejího narození, které připadá na 6. srpna, si připomíná série výstav v Lounech, Praze, Chebu a Brně.





