JAN AMBRŮZ - O KRESBĚ
Jan Ambrůz patří ke generaci autorů, která do uměleckého prostředí vstupovala na začátku 80. let. Do podvědomí se dostal jako autor monumentálních site specific instalací, nefigurativní sochař, land artista, a neposlední řadě výjimečný kreslíř. Podle slov Jiřího Valocha: ”… Na rozdíl od většiny svých vrstevníků užívá jazyka geometrie, ale nikoli takového, jaký byl vlastní konstruktivismu a konstruktivním tendencím 60. let; východiskem mu je geometrie minimálního umění, a to jeho nejdůslednějšího typu, kterým bychom si mohli vymezit jmény Carla Andreho, Sola LeWitta či Donalda Judda. …”
Vedle prostorových realizací vznikají kontinuálně od konce 80. let i kresby. Ty různým způsobem na objekty a sochy navazují nebo mají konceptuální charakter a myšlenkově odkazují ke kresbě 70. a 80. let, v českém prostředí jsou to například práce Dalibora Chatrného - obouruční kresby, kresby s překážkou nebo Magdaleny Jetelové - kresby dýmovnicí, ohněm. I pro Jana Ambrůze je při realizaci velice důležitý samotný proces vzniku. Minimalistické akce jako repetitivní otisky obyčejných předmětů ze zahrady, množení rastrů či linek za pomoci předem připravené osnovy a napnutého lanka, i samotný výběr barevnosti, dávají vzniknout kresbám, které svou monumentalitou konkurují rozměrným prostorovým realizacím, protože podstata obou je totožná.
Tvorba Jana Ambrůze je o minimalistických gestech, která dávají vzniknout monumentálním dílům různých formátů. A jak název jednoduše poukazuje na základní linku, výstava samotná se pokusí kresbu Jana Ambrůze z posledních let představit a přiblížit velice autentický způsob, který odvisí silnému osobnímu prožitku a neustálému hledání.
Miroslav Jiřele
JIŘÍ STANĚK - KŮŽE ČASU
Tvorba Jiřího Staňka se pohybuje na hranici mezi obrazem a objektem, mezi stopou a dotykem. Grafické listy, vstupující do prostoru prostřednictvím skládaných struktur a radikální grafiky, zde nejsou pouhou kombinací dvou technik, ale způsobem uvažování o čase jako o vrstvě, kterou lze ohýbat, překládat a znovu otevírat.
Název Kůže času odkazuje k povrchu, jenž nese stopy paměti. Kůže chrání, ale zároveň zaznamenává – vrásní se, praská, ztrácí pružnost. Podobně Staňkovy práce zachycují jemné otisky procesu: rytmus řezu, tiskové matrice, opakování skládání i drobné odchylky vznikající ruční prací. Čas zde není abstraktní veličinou, ale fyzickou zkušeností vepsanou do materiálu.
Skládané objekty vyrůstající z grafických struktur působí jako fragmenty organismů nebo archeologické nálezy budoucnosti. Jejich geometrická přesnost je současně křehká i živá. Překládaný papír vytváří napětí mezi řádem a nestabilitou, mezi lidskou potřebou konstrukce a neustálou proměnlivostí světa. Grafika, tradičně chápaná jako médium otisku a reprodukce, se zde emancipuje do prostoru a získává novou tělesnost.
Staňkův přístup není efektní ani monumentální. Soustředí se na detail, na tiché procesy proměny. Divák není veden k jednoznačné interpretaci, ale k pozornému vnímání struktur, stínů a jemných posunů mezi plochou a objemem. Práce vyžadují zpomalení – podobně jako samotný proces skládání, který v sobě obsahuje koncentraci, opakování i meditativní rytmus.
Název výstavy Kůže času tak lze chápat jako prostor, v němž se čas nestává linií, ale reliéfem. Každý ohyb, každá vrstva a každý otisk jsou záznamem pohybu, který již proběhl, a přesto zůstává přítomný. Výstava Jiřího Staňka otevírá citlivý dialog mezi materiálem a pamětí, mezi geometrií a organičností, mezi pomíjivostí a trváním.
Luděk Rathouský
