Dějiny umění a obecně i dějiny vizuální komunikace jsou dějinami posunů na různých osách významů a rovinách vnímání. Posun v umění vyjadřuje změnu stavu vnímané reality z objektivní na subjektivní. Čím hlouběji je autor schopen proniknout do kvalit zobrazeného objektu a odhalit jeho formální a významový potenciál, tím výraznější je jeho umělecká transformace, tedy zmíněný posun na ose významu a v rovině vnímání.
Tomáš Žemla je citlivý pozorovatel objektivní reality s výjimečnou schopností ji vizuálně reprezentovat. Na první pohled jsou jeho krajiny záznamem reality s poměrně malým posunem oproti původní přírodní předloze. V první řadě můžeme v jeho obrazech, grafikách a objektech vnímat výrazný zájem o zprostředkování specifické atmosféry daného okamžiku. Tato jedinečná časově a prostorově závislá situace je sice součástí vizuálního programu Tomáše Žemly, ale míra umělecké transformace u něj rozhodně nezůstává v této prvotní fázi. Výraznou estetickou kvalitou jeho stromů, prominentním zasazením rostlinných prvků do rolí personifikovaných atributů oživené přírody, jsme lákáni, abychom se chytili do atmosférické pasti, kterou autor velmi dovedně nastražil. Pomíjivost mlhavých horizontů a opacita barevné palety, která dramaticky obrysuje větve, kořeny a jiné přírodní struktury tajemným světlem, svádějí k interpretaci Žemlových obrazů ve spektru mezi romantickým panteismem a impresionistickým pozitivismem. Přesnější stylistická lokalizace přitom není možná, protože propast mezi oběma zmíněnými uměleckými tendencemi a filosofiemi je prostě až příliš velká. Na jedné straně romantický idealismus a na druhé straně impresionistický racionalismus a mezi nimi nepřekonatelná vzdálenost plná nástrah nadinterpretace. Pokud se však odvážíme učinit krok směrem k dílům a jejich kompozičním detailům, objevíme jejich formální kód, jejich vnitřní logiku. Teprve pak se nám otevře cesta vedoucí nikoli k ambivalentním analogiím z dějin umění, ale k bravurnímu posunu od objektivní reality k vzrušujícím konstrukcím nové objektivity. Obraz zde totiž přestává otrocky odkazovat na svůj objekt, ale je experimentální látkou, utkanou v přesné mřížce linií v rytmu klasického barevného modelu RYB (red/yellow/blue). Tato síť drží Žemlovy kompozice pohromadě a definuje jejich interpretační základ, který již najednou neodráží prvoplánovou rovinu někde mezi romantismem a impresionismem, ale umožňuje mu svobodně experimentovat se světlem, barvou a linií v tradicích formalistické estetiky.
Díla Tomáše Žemly jsou filigránským zhmotněním modernistických teorií, které umělce podněcují k odvážným výtvarným posunům. Výsledkem těchto posunů není bezpředmětná abstrakce objektu, ani symbol s nepřeberným množstvím obsahů, ale zachycení konkrétní fáze objektivní reality do sítí, skrze které propadne formální balast a zůstane estetická esence, a to je vzácný úlovek.
Kurátor výstavy: Miroslav Halák
