Narativní svět pohádek, pověstí a mýtů se na dlouhý čas ocitl mimo hlavní proud dějin umění, nikdy však zcela nevymizel. K příběhům z lidových pohádek se umělci obraceli zejména v dobách krizí a znejistění hodnot a zdá se, že s environmentálními hrozbami současnosti nabývá tento inspirační zdroj opět na síle. Od počátku našeho tisíciletí se koneckonců v umění stále více projevují novodobé romantické tendence, označované jako „emo-romantický obrat“, jejichž protagonisté čerpají nejenom z motivů lidových pohádek, mýtů a naivních dětských her, ale i z různých soudobých subkultur.
V dnešní racionální, pragmatické a technologicky zrychlené době umělce nezajímá klasické schéma pohádkového příběhu jako souboje dobra se zlem, v němž by hledali bezpečné útočiště před reálným světem. Už na přelomu 19. a 20. století se v souvislosti se symbolistními a dekadentními náladami stává pohádkové univerzum se svými nadpřirozenými bytostmi a jevy nikoli výrazem romantického eskapismu, ale prostředkem pro vyjádření znejistění, ztráty pocitu bezpečí a nepochopitelnosti okolního světa. V umění současného světa, ovládaného digitálními technologiemi, se pozornost umělců přesouvá spíš k tajemným, nevysvětlitelným aspektům vyprávění, které bývají spojovány s pohádkami, mýty, pověrami či pohanskými rituály. Prolínání motivů fiktivního a skutečného světa poukazuje na skryté vrstvy, hodnoty, atavismy nebo i patologie světa skutečného, ať už z hlediska subjektivního, společenského nebo i politického. Subverze, ironie a černý humor se přitom často pojí s upřímně míněnými úzkostmi.
kurátoři Miroslav Jiřele, Martina Mrázová
