Letní výstavy na Pragovce

Události - obrázek Multikulturní centrum Pragovka představuje na letní měsíce hned dvě zajímavé výstavy.

Rasmus Sondergaard Johannsen Lineated Luminary

Pozice tradičních textilních řemeslných disciplín na současné české umělecké scéně je více než složitá: Obstojí v rámci postinternetových instalací jako poukázání na technologický základ využitím jeho poetičnosti, konceptuální umění je trpí pouze jako ohlédnutí za textilními instalacemi například Zorky Ságlové, v posledních letech se uskutečnilo několik výstav využívajících, nebo přímo se zaměřující na médium textilu (Nejlepší krejčí ve městě, Když se textil stává formou, za zmínku stojí také projekt Osmička v Humpolci a jemu předcházející výstava v OGV Vysočina), i ty se však ryze řemeslnému zpracování tapiserií spíše vyhýbají.

foto k článku Johannsenův momentální novoromantický přístup může být chápán jako reakce na fyzické ocitnutí se v současném sekularizovaném světě, který ale zároveň zažívá obrodu zájmu o tradice či spirituální systémy. Moderní evropské myšlení přetavuje mýty vlastní historie, mýty i globální vlivy. Samotná přináležitost umělce k místu tvorby se stává tématem, stejně jako reflexe ekologických i historických aspektů. V rámci vědomí přináležitosti k místu, jeho specifikám i historii, se důležitost samotného procesu výroby textilie, její tkaní, výroba nití, které si spřádá sám, z koudele získané z kopřiv nasbíraných v Berlínském parku Humbolthain , těsně souvisejícím s jeho ateliérem, stává významotvornou. Johannsen zachází ještě dál: po několikaměsíční jemné, automatizované práci ručního tkaní se do parku znovu vrací jako na místo činu, textilii prokrývá světlocitlivou emulzí, zanechává ji za měsíčné úplňkové noci na místě sběru kopřiv, aby měsíční světlo vykreslilo obrazce kopřiv (nebo čehokoliv jiného) zakrývajících draperii. Tato jemná neviditelná síla, jako by ale byla v procesu přítomna od samého začátku: Johannsen ji jen za pomoci cyanotypie znovu vynáší na světlo, jakkoliv se draperie jeví temná. Kopřivy, vyrůstající na ruinách Berlína, zbouraného na konci druhé světové války, jakoby v Johannsenově chápání byly nositely starého světa, transformovaného do žahavých lodyh, s nimiž se musí tak či onak vypořádat.

Souběžně přítomný jistý minimalismus, návaznost na textilní umění 60 let jakoby jaksi nestačilo- celá instalace, včetně příběhu se v Johannsenově podání jeví jako uvěřitelná a v zrcadle již zmiňované pozice textilu v Čechách nás nutí si znovu klást již tisíckrát položené otázky, proč jsou podobné projekty často kladeny na okraj umění? Stojí za tím přílišná časová náročnost? Nebo stále v Čechách přetrvává pocit zneužití textilních technologií v umění minulým režimem? Nebo za to naší současné postinternetové generaci už prostě nestojí a nadále budeme využívat pouze jejich esenciální princip jako metaforu, kterou už v sobě dávno, ze své podstaty zahrnuty mají a necháme je pouze odkazovat na sebe samé, až jejich podstata bude tak zprofanovaná, že nezbyde než hledat něco dalšího, co lze zneužít?

foto k článku Rasmus nezneužívá. Pokorně přistupuje (nutno zmínit, že jako součást postintenetové generace- viz výstava Times New Romantic, 2014) k prastarému rukodělnému principu a dodává mu další dimenze, aby došel k jedinečnému vizuálnímu i metafyzickému tvaru. Pracuje s ambivalencí: Jakkoliv se jeho přístup jeví romanticky, je založen na prostých, technologicky daných důvodech. Rozměry jeho tapiserií jsou dány principiálně, vycházejí z číselných možností. Nikdy předtím nepracoval se čtvercem, v němž nehledá jinou podmíněnost než logiku čísel. Práce za úplňkové noci, jakkoliv se jeví romanticky, je determinována samotnou technologií cyanotypie. Tato ambivalence na první pohled romantického a střízlivě analytického přístupu jakoby zároveň posouvala celý projekt Lineated Luminary o mnoho dále a hlouběji k samotné podstatě věci.

Rasmus Sondergaard Johannsen ( *1982) Původně studoval fotografii v Kodani, a semestr strávil na Cooper Union School of Art v New Yorku, v roce 2017 získal Grand Prix JCE a Preis der Darmstadter Sezzesion 2017. Jeho raná tvorba zahrnovala objekty, 16 mm filmy, stroje a text. Současné textilní technologii se věnuje poslední dva roky. V současnosti se pohybuje mezi Prahou, Berlínem a Dánskem.

Petr Brožka, Kateřina Burgertová, Eliška Fialová
Jen způsob jak neříct, co doopravdy chci

foto k článku Projekt představuje práce, které pojí asociativní metoda a otevírání psychických vrstev v procesu vytváření uměleckého díla. Jakkoli se nejedná o žádnou psychoanalytickou či terapeutickou činnost, princip vyvěrání podprahově dotěrných motivů do znakové struktury (verbální či vizuální) umožňuje umělci nahlížet „vnitřní obrazy“ a „podělit“ jimi svět. Tři autoři, jakkoli uplatňují stejná východiska, produkují formálně a kanonicky odlišná díla. Kateřina Burgertová doplňuje snovou skutečnost obrazu o místa nahromaděných symbolických vzkazů. Intenzivní práce s detaily vytváří dusivou atmosféru. Eliška Fialová naopak introspekci kóduje do dekorativních her, které nelze sémanticky rozečíst, ale lze se do nich vcítit. Petr Brožka představuje automatické malby tuší a část ze série prací zkoumající principy symetrie.

Petr Brožka (*1974) absolvent Fakulty výtvarných umění při VUT, atelier Intermedia Petra Kvíčaly. Od r. 2009 působí jako odborný asistent na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Kateřina Burgertová (*1986) v l. 2009 - 2012 studovala FAST VUT v Brně, Ústav společenských věd. V roce 2011 absolvovala FaVU VUT v Brně, ateliér malířství. V roce 2007 studovala na Universidad del País Vasco, Facultad del Bellas Artes Bilbao.

Eliška Fialová (*1988) v roce 2013 absolvovala na Fakultě Výtvarných umění, VUT v Brně ateliér Malba II Luďka Rathouského.

PRAGOVKA GALLERY ENTRY
Rasmus Sondergaard Johannsen Lineated Luminary
Výstava potrvá: 20.6. - 20.7. 2018

THE WHITE ROOM
Výstava potrvá: 20.6. - 17.8. 2018

Publisher: iUmeni.cz