Mezzotinta je grafická technika vynalezená v roce 1642 v Holandsku Němcem Ludwigem von Siegen. Jeho portrét nepříliš atraktivní šlechtičny Amelie Elisabeth von Hessen je považován za první grafický list provedený touto přenádhernou grafickou technikou. Svého vrcholu dosáhla mezzotinta v 18. století zejména v Anglii, kdy byla využívána jako prostředek sloužící k dokonalé černobílé reprodukce barevných malířských děl. Mezzotinta totiž dovoluje umělci, který ji ovládne, rozsáhlou škálu šedí až po hluboké černě, čímž se výjimečně dobře hodí k realistickému převodu malby do snadno rozmnožitelné grafiky. Mezzotinta je specifická technika vyžadující hodiny a hodiny pečlivé práce, je tedy v dnešní hektické době nemnoho umělců, kteří se jí ve svém díle soustavně zabývají.
Snad nejvýznamnějším výtvarníkem v České republice, který se mezzotintou ve svém díle dlouhodobě a téměř výhradně zabývá je Dalibor Smutný, vysokoškolský pedagog, vedoucí ateliéru grafiky na pražské AVU. Techniku mezzotinty ovládl do té dokonalosti, že mu byla v roce 2016 předána Cena Vladimíra Boudníka za grafiku roku. Smutný ve svých mezzotintách, které na výstavě představuje, znázorňuje květiny jako živoucí bytosti, které se nehlučně vynořují ze sametové černi a které vydávají tajemné bílé světlo. I když při tisku používá jen černé barvy, jsou jeho květiny ve skutečnosti díky obrovité škále šedí koloristickým eldorádem. Květiny ve Smutného podání jsou nositeli nálad, určitého času, je v tom zároveň prvek pomíjivé krásy, než květ zemře a promění se ve vyschlý, povislý kousek kdysi živého organismu. Smutný využívá ve svých grafikách výraznou geometrickou kompozici, která jim propůjčuje charakter absolutna zenové zahrady.
Další grafik na výstavě zastoupený je Jan Hísek, který na výstavě divákovi předkládá mezzotinty zobrazující vlastní obrazový svět vycházející ze snové bezčasovosti, ve které se zrcadlí surreálné krajiny a stylizovaní tvorové zrození v grafikově mysli neinfikované přírodní skutečností. Hísek má stejně jako další autor na výstavě zastoupený, Petr Nikl svým vizuálním kódem blízko ke spiritistickým medijním kresbám, dnes například uchovávaných v Městském muzeu v Nové Pace. Nikl je na rozdíl od Híska koncentrován na určitý objekt, na organický tvar, ve svých grafikách vytváří medijní bestiář všelijakých tvorů žijících v jiných, alternativních dimenzích.
„Obrazy se vyznačují hlubokou působivostí, ale přesto jsou prosté jakýchkoliv emocí. Vedle samotné materie a jejího zpřítomnění ve výtvarném díle ho zajímá povrch krajiny, její světlo a atmosféra.“
Poslední z pětice na výstavě zastoupených grafiků Jindřich Walla zachycuje ve svých abstraktně-strukturálních mezzotintách světlo. Jeho světlo má duchovní charakter, je to světlo transcendentální, které sestupuje z nebeských výšin níže, k nebohým smrtelníkům, a kterým rozjasňuje jejich ponurou existenci.
Světlo v mezzotintě: Jan Hísek, Jan Jedlička, Petr Nikl, Dalibor Smutný, Jindřich Walla
Výstava potrvá do 26. 3. 2017
Kurátor výstavy: Markéta Kroupová
Galerie Hollar, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1