Alfréd Symůnek se narodil v roce 1977 v Praze. Studoval malířství na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně v ateliéru Martina Mainera (1998-2004). V roce 2004 získal Cenu Josefa Hlávky. Důležitým zlomem pro malíře byl rok 2009. Na svých internetových stránkách píše o významném obrazu z tohoto období: „Důležitým pro mě byl „Autoportrét se psím tělem“ (2009, olej na plátně, 150 x 150). Zobrazuje blázna na lodi osudu, na lodi, kde nejde změnit kurs, avšak dá se jít na příď a podívat se, kam člověk-zvíře směřuje.“
Pro Symůnkovu tvorbu je charakteristický dialog s odkazem modernismu. V jeho starších pracích je možné vysledovat silný vliv van Gogha, Cézanna či fauvismu. Podobně jako fauvismus je programově antiteoretický, jde mu o působivou barevnost a zkratku, nemá čas na přemýšlení, potřebuje malovat. Je také výrazně intuitivní, až do té míry, že v některých jeho pracích můžeme vysledovat automatický výtvarný proces. V malbě je také cítit citelná inspirace jeho pedagogem na FAVU VUT Martinem Mainerem. Symůnkova osobní ikonografie stojí v ostrém kontrastu jeho způsobu malby- je překvapivě tradiční, maluje autoportréty, „vnitřní“, městské krajiny, zátiší a ženské akty.
V pracích z posledních let 2015/2016, které jsou na výstavě ponejvíce zastoupené, se Symůnek výrazně zabývá ženským aktem. Je opravdu genderově nekorektní, jsou v tom snad cítit i jisté náznaky rebelie vůči politické korektnosti, která je dnes mnohými pociťována jako rakovina v terminálním stádiu napadající naší civilizaci. Symůnkovy ženy jsou poťouchlé, zlomyslné bytosti vystavující svá těla nadané podivnou fyziognomií jejích prsou- namalované ňadra připomínají okurky či baklažány, které neprošly standardy pro přijetí do super-, hyper- či dokonce giga-marketů. Mají škodolibou radost, že je jimi divák hypnotizován, to vše umocňují také výrazné kresebné linie, které souběžně pomáhají vytvořit iluzi objemu zobrazovaného objektu. Zároveň jsou tyto linie zrádné, v některých případech upadá Symůnek do schematičnosti, což je ovšem riziko, které mnohdy nastává, když se malíř pustí do souboje s formou. Symůnkovy ženy nemají tváří, jsou zde servírovány v celé své tělesnosti jako nádoby plné živočišných šťáv, ze kterých se dá lačně pít. Existuje však poměrně velké riziko, že ráno po tomto nápoji bude velmi rozmazané a bolestivé. Důležitým obrazem z tohoto cyklu na výstavě zastoupeným je malba nazvaná „Psychoanalytička“ (2015).
Nemocně zelená agresivní kreatura s cuketoidními prsy vás zve k rozhovoru na gauči v šíleném žluto-oranžovo-rudém pokoji, o kterém se domnívám, že je posypán neviditelnými připínáčky pichlavých a pod kůži se zadírajících otázek.
Asi nejsuverénnějšími obrazy z celé výstavy jsou Symůnkovy malby zátiší s kaktusem. Téma je lapidární, malíř zde zobrazuje kaktusy nejčastěji na stole, na pozadí je zeď s jednoduchou ornamentální tapetou. Kaktusy působí jako olbřímí faly, plné zubů, které je možné použít jako zbraň proti feministickým bestiím. Je to vtipně převrácená parafráze „vaginy dentaty“ ozubené vagíny, konceptu používaném v psychoanalýze, kde vyjadřuje nevědomý strach mužů z kastrace. Nitro malíře se nám plně otevírá.
Symůnkova první velká výstava je příjemným překvapením. Malíř Symůnek se nebojí experimentovat s formou a svojí výtvarnou pouť občas vede i křivolakými uličkami, které se někdy ukážou jako hůře prostupné. To však k této cestě patří a je velký plus, že se malíř nenechá odradit a pokračuje dále. Ne nadarmo se říká, že malíř, který se najde, je ztracen.
Alfréd Symůnek- Práce/Works 2016
Nová galerie, Balbínova 26, Praha 2
Autor recenze: Jan Melena
Foto: Nová Galerie