Celý cyklus je koncipován jako doplněk ke stálé expozici Od moderny po současnost, která představuje brněnskou výtvarnou scénu po roce 1945. Výstava potrvá až do 23. listopadu.
Přátelství, názorová blízkost a vzájemné profesní vazby Dalibora Chatrného, Roberta Hliněnského a Františka Šenka se utvářely již v průběhu 50. let 20. století, kdy v Brně začaly vznikat tzv. brněnské tvůrčí skupiny. Chatrný s Šenkem patřili ke skupině Profil 58, všichni tři pak po roce 1963 našli zázemí v uskupení Parabola.
Robert Hliněnský (1908–1979) se na počátku své tvorby soustředil na akvarelové studie krajiny, na přelomu 50. a 60. let se věnoval na jedné straně obrazům z divadelního prostředí, což souviselo s jeho prací v dílnách divadla, a na druhé straně expresivně působícím obrazům s tematikou stromů a kytic. Tento smyslový prožitek přírody zůstal i v dalších letech hlavním podnětem Hliněnského obrazů, stále více soustředěných na emocionální působení barvy a polaritu světla a stínu. V polovině 60. let vznikl okruh maleb s těžkými formami zemitých tónů, budovanými úsporným rukopisem (Toulovcovy maštale, 1965), později se matérie v jeho obrazech rozpouští, odlehčuje a stoupá vzhůru, stále více prozářena vnitřním světlem. Nejdříve vznikaly cykly obrazů pracujících se zelenými tóny, v nichž autor na chvíli setrval v pozemské harmonii přírody, aby se po roce 1970 v sérii maleb, pastelů a akvarelů vznesl do dálných prostorů času a ticha (Čas ticha, 1971; Proměna světla, 1971; Pastely z roku 1971). Následné zářivé žluté, oranžové, červené a fialové malby a kresby snad mohly být opojením nespoutanou tvůrčí energií, ve které se prolnul barevný tón s tónem hudebním.
Stejně jako další členové skupiny Profil 58, tak i sochař František Šenk (1914–1978), který by v říjnu letošního roku oslavil 100. výročí narození, směřoval postupně k zájmu o možnosti linie a plochy a opouštěl prvotní zaujetí hmotou v tradičním smyslu sochařství. Figurální témata typická pro Šenkovu práci druhé poloviny 50. let vystřídaly v počátcích 60. let tepané měděné reliéfy transponující ženskou figuru do krajně oproštěné lineární formy. Významnou roli zde hraje vizuální účinek měděného plechu – odraz a proměny barevného tónu vznikající v důsledku změny světelných podmínek i úhlu divákova pohledu. Šenkova přemýšlivost a konceptuálně orientovaný projev mnohdy spějící až na hranici minimalismu, dal na sklonku 60. let vzniknout četným trojrozměrným plastikám. Založeny jsou na dvou nebo několika málo elementech, jejichž vztah je definován samotným názvem např. Vychýlení, Prolínání či Dotyk (1969). Plastika Pokládání (1970) se zaměřuje na fázi pohybu dvou rovnoběžných hranolů. Měkkost měděných reliéfů zde vystřídala pevně vymezená geometrická forma – čtverec, trojúhelník, obdélník či výseč kruhu. Světelnost organické mědi ustoupila technicistnímu železu, v detailech mnohdy leštěnému, jak jej v té době hojně využívali představitelé op artu. Přestože byl František Šenk solitér tvořící v tichu svého ateliéru stranou společenských aktivit i velkých teoretických diskuzí a nehlásil se k žádnému programu ani výtvarnému proudu, jeho tvorbu můžeme zařadit do okruhu konceptuálně orientované tvorby a neo–konstruktivních tendencí.
Robert Hliněnský, František Šenk Daliborovi Chatrnému, 3. podlaží, chodba jižního křídla, 23.10. – 23.11. 2014, vstupné zdarma jako bonus ke vstupence do stálých expozic muzea, kurátorka výstavy: PhDr. Ilona Víchová
Zdroj: www.spilberk.cz
