Monografie Jiřího Hlušičky, věnovaná osobnosti a dílu českého malíře Miroslava Štolfy (1930), sleduje umělcovu dráhu od let jeho mladosti. Ta jsou osudově spjatá s jeho rodištěm, s brněnskými Maloměřicemi. Okrajová čtvrť průmyslového města do značné míry přispěla k pozdější malířově tvůrčí orientaci na svět technické civilizace i k jeho zájmu o dynamiku moderní doby. Zprvu se ve Štolfových obrazech setkáme s inspirací čerpanou z prostředí motocyklových závodů, později jej jeho zaujetí pro technologizaci moderní doby přivedlo k filozoficky založené vizi Nové přírody. Tímto názvem označil početný cyklus obrazů, jenž kulminoval v průběhu osmdesátých a devadesátých let minulého století. V dílech této řady i v pojetí následných malířských cyklů dospívá tvůrce od civilistních motivů k malířské parafrázi složitého vztahu člověka a moderní techniky až k obavám z jejího nekontrolovatelného vývoje.
Naznačená tendence je zřejmá nejen v dílech
malířských, ale rovněž v rozsáhlém počtu
kreseb, ať už miniaturních rozměrů nebo
v uhlech velkých formátů; také v nich se zračí
umělcův bohatý fantazijní fond i jeho zájem
o aktuální životní problematiku. Za syntézu
tvůrčích zkušeností a za vyústění umělcova
poselství lze považovat malířskou tvorbu
poslední doby, zvláště soubor rozměrných
triptychů.
Štolfovo dílo krystalizovalo v malbě převážně
abstraktní koncepce, vyznačující se nejen
jasným, konstruktivně budovaným řádem,
ale i výrazovou spontaneitou. Avšak ani
sklon k zobecnění vnějších podnětů nemohl
jeho kontakt s realitou zcela potlačit. Touhu
po naléhavém sdělení i po poezii adekvátní
začátku nového tisíciletí umělec propůjčuje
malířské metafoře, jíž se dovolává rezonance
s vnímavým divákem.
Na něho se obrací také tato kniha s cílem přiblížit
tvůrčí profil Miroslava Štolfy a osvětlit
vývojovou logiku jeho osobitého vývoje. Činí
tak úvodní monografickou studií, soupisem
malířského díla a dalšími dokumentárními
texty, neméně než obsažnou částí obrazovou.
Díky chronologicky řazenému výběru
charakteristických děl se zde rýsuje Štolfova
umělecká cesta, která hned od počátku směřovala
za představou moderního projevu.
Ačkoliv se umělec podnětů světového malířství dvacátého století nezříkal, svým názorově vyhraněným dílem, jež obsáhlo více než šest desítek let, zaujímá v souvislostech současného českého umění solitérní, nicméně neodmyslitelné postavení.
Miroslav Štolfa
Významný brněnský malíř Miroslav Štolfa (11. 8. 1930) je dnes doyenem výtvarné scény regionu. V mezigeneračním průřezu patří k nejvýraznějším tvůrcům. Je příkladem úžasné pracovitosti a umělcem invence ani trochu nepohasínající s věkem. Naopak. Štolfův rukopis je jasně rozpoznatelný, v jeho nových obrazech pozorný divák nutně však nachází stálé, pokračující hledání i nalézání, nové vtisky v jeho obrazném vidění.
Miroslav Štolfa maloval od velmi raného mládí a svůj zájem dělil mezi prostředí brněnského předměstí s vlakovým seřaďovacím nádražím a Masarykovým okruhem a panenskou přírodu Vysočiny, odkud pocházela jeho rodina. Během studií ho pak rozhodujícím způsobem ovlivnila Skupina 42 a kubisté.
Na počátku své tvorby maloval městská zákoutí s tlumenou barevností, ale brzy převážil jeho vztah ke strojům a technické civilizaci, který se odráží také v obrazech z přelomu 50. a 60. let. V té době ho fascinovalo prostředí motocyklových závodů a závodních strojů (cykly Závodníci, Depo, Motor), aut a letadel, později i velkých průmyslových staveb (cyklus Elektrárny). Volná skladba tvarů a symbolů civilizace a techniky, která byla původním tématem obrazových cyklů, se v průběhu dalších let postupně oprošťovala od reálného prostředí a koncem 60. let dospěla k abstrakci a zkoumání obecných vztahů, sil a pohybů.
Od sedmdesátých let se vedle malby věnoval také velkoformátovým černobílým kresbám uhlem a tuší, ve kterých zobrazoval fiktivní mechanické stroje a jejich součásti. Od počátku 80. let začleňuje do svých obrazů i stylizovanou figuru, naznačenou třeba závodní kombinézou. V roce 1981 začíná Štolfa pracovat na cyklu Nová příroda. V jeho umělecké reflexi se již technika stává tím, co spoluvytváří novou podobu životního prostředí. Malíř si všímá jak možností, které technika lidem přináší, tak i její druhé temnější stránky, až po civilizační hrozby při jejím zneužití. Tento cyklus 35 obrazů byl v roce 1984 vystaven v Domě umění města Brna a název Nová příroda se stal obecně užívaným označením pro jiné výstavy s civilizačními tématy.
I v dalších malířských cyklech krajin je jako výtvarný prvek nebo metafora často přítomna technika, ale tato inspirace přerůstá do obecných rysů a v obrazech dominuje výtvarná složka vedená racionální úvahou a citem (cykly Horizonty, Ateliéry, Signály, Kapotované krajiny, Pohyby v krajině, Průhledy).
Od konce let devadesátých se z díla opět vytrácí konkrétní skutečnost a obrazy se stávají spíše meditací o tíživých stránkách lidské existence (Oběť, 2002, Memento, 2007), vyjadřují pocity osamění (Samotář, 2009) nebo téma vzepětí a pádu jedince (Ikarův příběh, 2011). V některých motivech se vrací ke známým symbolům staveb a nádraží na někdejší brněnské periferii (Krajina mého dětství, 2011).
Ve svém celku podává dílo Miroslava Štolfy svědectví o všech aspektech technické civilizace, od počátečních nadějí a obdivu až k jejím negativním důsledkům pro životní prostředí, ke ztrátě iluzí a pocitům odcizení. Příklonem k meditativní poloze a reflexí neviditelného zároveň nabízejí východisko a naději.
Díla Miroslava Štolfy jsou zastoupena v mnoha sbírkách a galeriích, státních i soukromých, v ČR, ale i v zahraničí.
Edice Osobnosti
Edice Osobnosti je projektem Nadace Universitas (Masarykiana), vzniklé na půdě Masarykovy univerzity, uskutečňovaným ve spolupráci s dalšími institucemi. Přináší zajímavé portréty tvůrčího života významných osobností spjatých s Masarykovou univerzitou a širším kulturním zázemím brněnského regionu. Posláním této edice je rozvíjet humanistické tradice, zaváté mnohdy časem zapomnění nebo přerušené nezdařenými experimenty minulých desetiletí. Edice Osobnosti che vytvářet nové vazby mezi různými vědeckými disciplínami i vědou a uměním a na konec inspirovat ve smyslu exempla trahunt.
V edici dosud vyšly např. Monografie o Karlu Englišovi (1993), Adolfu Bornovi (1995), Olbramu Zoubkovi (1996), Aloisi Mikulkovi (2001), Bohumíru Matalovi (2006), Vladimírovi Svobodovi (2008), Vincentu Makovském (2002) a o mnohých dalších.
