Výstava obrazů -mrtvého- města v kulturním centru DOX v Holešovicích

Recenze - obrázek V pražském centru DOX byla 10.7. otevřena výstava Ivany Lomové - Ve městě. Pro milovníka pražské architektury se jedná o ojedinělou příležitost pokochat se starými domy namalovanými na plátně.

Jakožto velký milovník Prahy a prvorepublikové architektury jsem výstavu velmi ocenil.

Zaujal mne zejména obraz se starým výtahem pater-noster, ve kterém mne vozila má babička, která se mnou ráda vzpomínala na první republiku, když jsem byl dítě.

foto k článku Výstava je pozoruhodná také tím, že architektury na ní zobrazované jsou téměř bez lidí. Jen občas člověk zahlédne za závěsem část lidské figury nebo postavu vyobrazenou k nám zády.

Když jsem fotil historické architektury, rovněž jsem vždy trpěl až úzkostnou obavou, abych na fotografii nezobrazil kolemjdoucího a měl tak architektonické památky vyobrazené "čisté", "bez lidí". Později ve svém životě jsem si kladl otázku, zda se nejednalo o důsledek totalitních režimů 20. století, kdy ze světa jakoby zmizel člověk.

Absenci lidské figury na výstavě "Ve městě" Ivany Lomové lze samozřejmě chápat i v souvislosti s pandemií koronaviru, kdy byly vycházky z domu za stavu nouze velmi omezené.

foto k článku Architektury na obrazech samy o sobě působí majestátně, krásně, monumentálně. Na druhou stranu na mne rovněž dělaly dojem mrtvého města, civilizace, která ukazuje svou němou tvář.

Obrazy nepochybně mají svou estetickou hodnotu, avšak kladu si otázku, jestli by současné české umění v 21. století nemělo být hrdější a bojovat o větší lidskost, o téma "člověk" a propojování lidských vztahů.

Jakožto obyvatel "architektury pro lidi" usiluji o to, být živou lidskou bytostí, nikoliv němým a prázdným domem. Vždyť fasáda domu nemůže nahradit setkání s živou lidskou tváří.

Výstava: Ve městě / Ivana Lomová
10.7. - 27.9. 2020
Centrum současného umění DOX
Poupětova 1, Praha 7
kurátorka výstavy Milena Slavická

Ivana Lomová maluje Prahu. Přesněji maluje vzpomínky otištěné do dnešní podoby Prahy. Vybírá místa, do kterých se vepsala atmosféra normalizace – doba jejího dětství a dospívání. Nachází ulice a domy, pasáže, parky, chodby a čekárny, do kterých se otiskly osobní příběhy tehdejších Pražanů. Do různých a nečekaných míst se vrývají smutky i radosti obyvatel města. A vůbec nejčastěji se otiskují do věcí zdánlivě podružných, jako jsou vchodové dveře, okopaný roh, ohmatané zábradlí. Právě tyhle detaily totiž nejlépe uchovávají prožitky, dokážou je zapečetit do nenápadných tvarů, které pak vydávají svědectví. Při pohledu na ně se nám může i po dlouhé době vybavit tisíce vzpomínek a možná celé příběhy. Jsou to vlastně jakési schránky paměti. Můžeme z nich vyjmout dopis, rozlomit pečeť a číst. Číst zprávu, kterou kdosi kdysi poslal do dnešních dnů. Nebo třeba my sami jsme tenkrát vhodili do takové schránky sdělení a možná na ně už zapomněli – a najednou je tady, na obraze Ivany Lomové.

Ivana Lomová dokáže takové „dopisy“ skvěle vyhledávat a umí je nejen číst, ale dokáže je vtělit do obrazů. Její obrazy jsou jakýmisi depešemi mizející Prahy. Důležitou roli v nich hrají právě detaily nabité pamětí, objekty, které mají silný emocionální náboj. Najdeme v nich určitou dávku sentimentu, ale obrazy Ivany Lomové jsou spíš civilní, prozaické. Emoce jsou korigované, přiznávané jemně.

Autor / zdroj: Mgr. David Bareš, historik a teoretik umění
Publisher: iUmeni.cz