V jednom klášteře žil mladý mnich. Z dětství si pamatoval všechny pohádky, které mu vyprávěla babička a tak není divu, že se k němu po večerce scházeli malí novicové, aby si jeho povídání poslechli. Návštěvy to ale musely být tajné, neboť cesta k mnichovu domečku vedla kolem příbytku jistého Geke, který v klášteře dohlížel na kázeň a pořádek a žádné „babské žvásty“ neschvaloval. Často však musel klášter opouštět a malí raubíři tak mohli přeběhnout k mladému mnichovi a poslouchat jeho vyprávění.
A jakéže to byly příběhy? Na to není snadné odpovědět. Často se odehrávaly na himálajských nebetyčných štítech, tibetských planinách, v sikkimských bambusových hájích, v Zemi draka neboli v Bhútanu, nebo u řeky protékající Ladakem. Byla to vyprávění krutá, napínavá, tragická ale i veselá, to když v nich například vystupoval šibal Akhu Tempa, který uměl napálit kdejakého šejdíře, lakomce či hlupáka.
Himálajské pohádky s podtitulem Vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu je unikátní soubor třiatřiceti příběhů z oblastí přímo sousedících s nejvyššími horami světa. Z různorodých zdrojů je vybral, přeložil a českému čtenáři převyprávěl Miroslav Pošta. O originální grafickou úpravu knihy, která sama o sobě promlouvá velmi působivě, se postarala Lenka Jasanská.
Himálajské pohádky jsou univerzální a nadčasové čtení. Všechny se odehrály kdysi dávno, před dávnými (často před „dááávnými”) časy a jejich verze se spolu s generacemi obměňovaly; přesto stále obsahují něco, co se nemění, nestárne a promlouvá k posluchači všech dob a všech míst. Někdy je jejich poselství explicitní a pochopí je napoprvé i nejmenší posluchači, jindy je vypíchnuto v přísloví na závěr. Anebo je musíme vytušit z událostí, které na sebe postavy uvalují svým správným či nesprávným chováním. Himálajské pohádky můžeme, ale i nemusíme přečíst od začátku do konce. Příběhy na sebe nenavazují a je na nás, jakým tempem si budeme moudrost tibetských šibalů dávkovat. V každém případě by se mohlo jednat o jednu z těch knih, na které děti nezapomínají. Kromě anekdotických epizod se jim zajisté vybaví i ilustrace a vůbec celková podoba knihy. Výtvarnice Lenka Jasanská si dala opravdu záležet a ani jednu stránku v knize nenechala náhodě. Její doprovodné ilustrace jsou originální, vkusné a pečlivé, nepostrádají lehkost, švih a vtip, a zároveň ani tibetskou vážnost a klid. Jsou jako vyprávění samo: jednoduché, úsporné a přitom hluboké.
Na knižním trhu se Himalájské pohádky poprvé objevily v roce 2012 a o rok později získaly cenu Zlatá stuha za nakladatelský počin.
Jejich vydavatel Verzone ve spolupráci s obecně prospěšnou společností MOST vybral třináct pohádek a natočil je v roce 2014 na zvukový disk. Nahrávce šéfoval zkušený režisér mluveného slova Jan Jiráň, který do studia přizval Nelu Boudovou, Vladimíra Javorského, Jiřího Lábuse a Báru Hrzánovou.
Ukázka z knihy: Jak Akhu Tänpa zařídil hostinu pro celý kraj
V jednom malém království na střeše světa žil král, který byl lakota sama. Přestože ve studni na jeho dvoře bylo vody dost a dost, lidem ji odměřoval a nechával si za ni platit.
Když takhle jednou časně zrána stáli vesničané s vědry před studnou a čekali, až na ně přijde řada, Akhu Tänpovi došla trpělivost.
„Oč se vsadíte, že zařídím, aby král vodu rozdával zadarmo a navíc ještě uspořádal velikou hostinu pro celý kraj?“ povídá.
„A co kdybys pak naučil moje jaky lítat?“ vysmála se mu jedna sousedka a všichni kolem se rozesmáli, až se za břicho popadali. Akhu se jen lišácky usmál a nic na to neřekl.
Ještě ten den uskutečnil svůj plán. Počkal si, až král bude na střeše paláce, a postavil se ke studni. To už tam nikdo ze sousedů nebyl, protože tou dobou všichni pracovali na poli. Když uviděl, že král hledí jeho směrem, začal dělat, že se hádá s někým tam dole ve studni. Rozhazoval rukama a křičel jako o život.
Když to král uviděl, nechal si Akhu Tänpu zavolat nahoru do paláce.
„Cos to tam prováděl, ty blázne?“
„Pane, tomu nebudeš věřit. Nága, dračí vládce tvé studny, mi začal vykládat, že jsi nejlakotnější král široko daleko. A tak jsem tě hájil, že kdybys mohl, dáváš lidem vodu i bez placení. On mi ale nevěřil. Voda je prý zadarmo všude a navíc všichni ostatní králové jednou za rok uchystají pětidenní hostinu pro celé království. O tvé dobrotě a velikém soucítění by ho prý přesvědčilo, jedině kdybys přestal za vodu vybírat peníze a připravil týdenní hostinu. To by se ti pak nikdo nevyrovnal.“
„A co bych z toho měl?“ opáčil rozzlobený král.
„Nága by ti přestal nasazovat psí hlavu. A taky vzkazuje, že když uděláš tu hostinu, z poloviny ti na ni přispěje a vychválí tě u svých bratrů po celém Tibetu.“
Na to už král slyšel. Zrušil tedy poplatek za vodu a poručil služebnictvu, ať vystrojí hostinu pro všechny z celého okolí. Navařili obrovité hrnce jídla a napekli ty největší dobroty. Jedlo se a pilo, zpívalo a tancovalo. Akhu Tänpovi ze všeho nejvíc chutnal čhang, tibetské pivo z kvašeného ječmene, který se tenkrát zvláště povedl. Všichni si s ním rádi připili, vždyť Akhu Tänpovi se podařil nevídaný kousek.
Když pak za týden hody skončily, poslal král Akhu Tänpu za nágou, ať splní své slovo a přispěje na hostinu. Král zase vše pozoroval ze střechy. Akhu Tänpa začal láteřit, rozhazovat rukama a dupat, jako když se s někým hádá.
„Králi, králi, jen si to představ,“ povídá Akhu celý udýchaný, když vyběhl na střechu paláce. „Nága říká, že své slovo splnil. Svůj díl už prý zaplatil – povídá, že dal vodu, ze které se na hostinu dělalo všechno jídlo a pití.“
„Ten podvodník!“ procedil král mezi zuby, rozběhl se na dvůr ke studni a popadl veliký kámen, že jím hodí po nágovi.
„Ne, to nesmíš pane, neubližuj vládci studny. Vždyť víš, že kdyby se rozzlobil, mohl by se přestěhovat jinam a odnést s sebou všechnu vodu!“
Když král mrštil kamenem místo do studny o zem a Akhu se potutelně usmál. Už se těšil, až všem sousedům řekne, jak krále doběhl.
