Roman Trabura se narodil ve Slavičíně (1960), malém městečku obklopeném Bílými Karpaty a Vizovickými vrchy, které bylo po staletí terčem nájezdů Turků. Zmiňuji tento detail záměrně, neboť Trabura se ve svém pozdějším malířském díle mohutně inspiruje krajinou a dějinami místa, které od narození mocně nasával. Na konci sedmdesátých let 20. století je však Traburovi rodný kraj více než těsný, a proto odjíždí do Prahy, kde se v mladické revoltě připojuje k undergroundovému hnutí, kde se dá jakžtakž polosvobodně nadechnout. Zlom nastává pro Traburu po roce 1989, kdy začíná studovat na pražské AVU nejprve u Jiřího Načeradského a posléze u Aleše Veselého, kde také absolvuje. Důležitá je pro něj v závěru jeho studia na AVU studijní cesta do Japonska, která je pro něj významným zdrojem umělecké inspirace. Kurátorka výstavy Lucie Šiklová Romana Traburu charakterizuje takto: “Pro svůj nekompromisní přístup (ke všemu) a nepodléhání dobovým tendencím zastává se svým expresivním, vypravěčským či glosujícím a občas protichůdně lyrickým malířským projevem na současné výtvarné scéně roli nezastupitelného solitéra.”
Aktuální výstava v Topičově salonu ukazuje Traburu jako specifického malíře-krajináře nadaného smyslem pro sofistikovanou barevnost, se kterou dokáže věrohodně evokovat iluzi prostoru a temně tíživé a něčím znepokojivé atmosféry. Svým rozvolněným rukopisem malíř věrohodně podává i klimatické efekty (vítr), které však nepůsobí v impresionistickém duchu jako hra světla nýbrž slouží k podtržení a vyzdvižení divokých mentálních stavů svých figur, které tím působí jako uzlíčky nervů, chaoticky a těkavě pohybujících se namalovanou krajinou.
Vlajkovým “obrazem” výstavy je malba akrylem na plátno nazvaná “Ve větru” (2017). Temná figura s do sebe uzavřeným výrazem ve tváři a rozevlátými havraními vlasy stojí v příkré opozici k ostrému, chladnému větru, který je jakoby personifikací současného světa zmítaného svými krizemi a výzvami. Není jisté, jestli figura obstojí, ale zatím se křečovitě drží vystavena nárazům vyšší síly, proti které není obrany. Malíř klade otázky, na které nejsou příliš jasné odpovědi. Jedno je však jisté, pocity nejistoty je možné vizuálně přitažlivým způsobem ztvárnit a zachytit.
Osaměle kontemplující figura v krajině nabité atmosférou volně vycházející z romantických krajin Caspara Davida Friedricha se objevuje v dalším výrazném plátně na výstavě zastoupeném (Kachny, 2017). V potemnělém výjevu od rybníka jsou znázorněny listnaté stromy, jejichž zlaté listí je opravdovou explozí Traburova kolorismu. Natřásající se živé zlaté listí padá na divoce masturbující figurku, která jakoby v transu sleduje lhostejně proplouvající čírky a potápky.
Trabura se na výstavě nereprezentuje pouze jako malíř s vyhraněným smyslem pro krajinu, věnuje se také portrétu. Oním portrétem je jeho malba současného papeže Františka podaná v duchu Francise Bacona a jeho slavné série maleb parafrázujících Velázquezovy portréty papeže Inocenta X. Malíř, ač sám katolík podrobuje současného papeže nemilosrdné kritice. Ukazuje se v tom Traburova záliba v blasfemických obratech a černém humoru jízlivém jako výsměch pokrytecky zakrývaných skandálům katolické církve. Papež uzavřený ve zlaté kleci se křečovitě drží svého trůnu, zatímco jeho tvář se roztéká jako teplu vystavená želatina, která je ozařována bílým solideem, které působí jako létající talíř ovládaný zlovolnými extraterrestriálci.
Současná výstava v Topičově salonu ukazuje, že Roman Trabura se jako malíř neustále posouvá a hledá nové možnosti výrazu, a to i ve věku, který je u mnohých jiných malířů chápán jako období kontemplace a zaobírání se sama sebou. Traburův rukopis se uvolnil, posouvá se k nenucenému, ale sebejistému výrazu japonské malby, tematicky však zůstává věrný svým tématům - jako osamělá, tmavá figura stojící v krajině a odolávající divokým poryvům chladného a nepříjemně pod kůži vnikajícího světa.
Roman Trabura - Roman Trabura
Kurátorka výstavy: Lucie Šiklová
Výstava potrvá do 17. 8. 2017
Topičův salon, Národní 9, Praha 1