František Matoušek je český malíř, absolvent pražské AVU (1993 – 1999) ateliéru Jiřího Davida. Jako člen umělecké skupiny LUXSUS se pohyboval v kontextu autorů dnes již neexistující pražské galerie MXM. Matoušek se zabývá osobní pamětí, často maluje vlastní rodinou, ale nevyhýbá se i pop-kulturním ikonám svého dětství a dospívání, které zbavuje pomíjivé aureoly slávy a dává jim zvláštní „filtr“ bezčasovosti. Používá vlastní osobitou výtvarnou techniku, která spočívá v párání džínoviny a jejímu následnému domalovávání akrylovými barvami. Džínovinu, tuto bavlněnou látku, pro které se také občas používá označení denim vtipně zmínil Matoušek ve své poznámce k textu výstavy – „Toto je poslední výstava, na které vystavuji jako František Matoušek. Od nynějška budu vystavovat pod jménem Francis de Nim.“
Matouškovy portréty dívek mají sentimentální výraz. Neznatelně, stydlivě se usmívají, ale divák má pocit, že jsou raněny melancholickým smutkem v intencích Chaucerovského –
"Wyth teres blewe and with a wounded herte" ("with tears blue, and with a wounded heart"). Maluje určitý typ mladých žen, zasněné, pohledem v dáli utopené dívky, které stojí na prahu dospělosti. Jsou to portréty romantických korai odevzdaně čekajících na svůj budoucí život, kterému fatalisticky hledí vstříc. V těchto obrazech je Matoušek nejpřesvědčivější, má nadání zachytit psychologii těchto něžných bytostí, do kterých se dá nebezpečně, po „nabokovsku“ zamilovat.
Krajiny, které Matoušek maluje jsou tvářemi země, ve kterých hraje prim vodní hladina. Je v tom jistý odkaz romantismu, v obraze „Honza kreslíř“ Matoušek parafrázuje známý obraz Caspara Davida Friedricha „Der Mönch am Meer“ z roku 1809/1810 dnes uchovávaný v berlínské Alte Nationalgalerie. Matoušek maluje vodní hladiny z celého světa, španělské moře v Benirras, americký Coney Island, ale nevyhýbá se ani rybníku ve Žďárských vrších. Bohužel tyto krajiny patří k Matouškově umělecky nepříliš přesvědčivým dílům na výstavě zastoupených. Malíř je v nich biedermeierovsky sentimentální, laciným způsobem efektně využívající texturu džínoviny.
Zajímavým doplňkem Matouškovy výstavy jsou šaty módní návrhářky Moniky Drápalové vystavené v patře galerie. Matoušek k této skutečnosti lakonicky poznamenává: „Spolupráce s módní návrhářkou Monikou Drápalovou, která trvá už několik let. Začala tak, že jednou přišla Monika ke mně do ateliéru a odnesla si hromadu mých nepovedených, nebo rozdělaných obrazů a ušila z nich sérii šatů.“
Úskalí, ale zároveň síla spočívá v Matouškově technice. Matoušek si bezpochyby vytvořil na první pohled rozpoznatelný „brand“ používáním džínoviny, což však často vede k nebezpečné manýře a prvoplánovému estetickému účinu. Zároveň je však Matoušek velmi nadaným umělcem, který je při portrétování svého modelu hluboce empatický, až se zdá, že hoří vášnivým citem k portrétovaným. Ať tak, či onak Matouškova výstava obsahuje velmi silné obrazy, které určitě stojí za zhlédnutí.
František Matoušek – Blue Jeans
Výstava potrvá do 12. 3. 2017
Galerie Václava Špály, Národní 30, Praha 1
