Šetlíkuv Gutfreund

Recenze - obrázek Nakladatelství Gallery pred casem vydalo novou monografii Otto Gutfreunda z pera Jirího Šetlíka, Recenzi na knihu nám napsal Šetlíkuv nekdejší druh ze skupiny UB 12 Jaromír Zemina.

Vojtěch Volavka říkával, že co do nesnášenlivosti a vzájemné nevraživosti jsou dějepisci umění horší než subrety. Ale my, kteří jsme za komunistické diktatury patřili do neoficiální a nekonformní vrstvy československé kultury, jsme přes všechny rozdíly názoru a tvurcích oboru drželi, až na malé výjimky, přátelsky pospolu a naše soudržnost byla tím vetší, čím tíživejší byl tlak režimu, chtějícího nás rozehnat a vzdálit jednoho od druhého. Šedesátým letům se v Čechách říká „zlatá“, ale pro nás na nich bylo zlaté jen, co jsme si do rudošedivosti všude kolem sami vytvořili.

Proč o tom teď píšu? Protože chci poděkovat jednomu z těch, kteří jsou od oné už tak vzdálené doby mými přáteli nejbližšími – Jirímu Šetlíkovi, historiku umění s diplomatickými schopnostmi i zkušenostmi z polistopadového období. Udělal pro mne mnoho, když jsem tehdy přišel z Brna, kde jsem byl pro své ustavičné pletky s moderním uměním persona non grata. V Praze jsem měl pro takové zlobení víc prostoru a možností už proto, že na mne, skoro neznámého, bylo zpočátku méně videt. Přálo mi štestí a roku 1961 jsem se dostal do Národní galerie ke sbírce moderního umění, jejímž hlavním kurátorem byl práve Jiří.
Ujal se me vskutku kolegiálne a uváděl me do kruhu nejen galerijních, nýbrž také a hlavně výtvarnických a vůbec kulturních, například do okruhu Literárních novin, do nichž přispíval recenzemi výstav. Přispěl také k tomu, že jsem byl přijat do skupiny UB 12, jejíž členové mi byli ze všech umelců, s nimiž jsem se v Praze seznámil, i lidsky nejbližší.

Jistý pan G.

foto k článkuS Jiřím však máme ješte jeden společný vztah, sahající do doby, kdy jsme ješte nežili: lásku k tvorbě Otto Gutfreunda. Moje trvá asi déle, od chlapeckých let, prožívaných z části v Podkrkonoší, kde jsem se narodil nedaleko Gutfreundova rodného Dvora Králové a vědel o něm leccos už odtamtud, ale vztah Jirího je plodnejší. K lepšímu poznání Gutfreundova díla přispívám články a výstavami, které obvykle s Jiřím zahajujeme společne, ale co to je proti dvěma objemným publikacím, jimiž obohatil naše znalosti o nejvýznamnejším českém sochari 20. století on, který o něm ví ze všech historiků umění nejvíc!

K dosavadním knihám jiných autoru – k drobné monografii s úvodem Jaromíra Pečírky (1948), k velké monografii od Josefa Císařovského (1962) a k beletristicky pojaté knížce Jistý pan G. od Michala Novotného (2000) – přidal knihu Otto Gutfreund / Zázemí tvorby, vydanou roku 1989 nakladatelstvím Odeon, ve které shromáždil a komentářem opatřil umělcovy teoretické úvahy a dopisy a doprovodil je obrazovou přílohou, přínosnou zejména v části obsahující kresby. Vznikl tak nepostradatelný zdroj poučení pro každého, kdo se Gutfreundem a jeho tvorbou obírá. Kdyby byl Jiří nevytvořil nic jiného než tuto knihu, zapsal se do české historiografie umění trvale. Tak jsem ji, když vyšla, hodnotil i v děkovném psaní Jiřímu, na kterém jsem si dal zvlášt záležet, abych príliš nezaostal za adresátem, jehož dopisy přátelum a o přátelích náleží k tomu nejlepšímu, co napsal a co těsne souvisí s jeho uměním řečnickým.

Jiřího bádání o Gutfreundovi však pokračovalo. Po roce 1989 dokončil za pomoci Václava Erbena svuj soupis Gutfreundovy sochařské tvorby, na jehož základě mohla Národní galerie roku 1995 uspořádat ve Veletržním paláci dosud nejobsáhlejší retrospektivní výstavu s objemnou doprovodnou publikací, do které Jirí napsal hlavní stať. Roku 2012 pak nakladatelství Gallery vydalo v krásné typografické úpravě Rostislava Vančury jeho monografii Otto Gutfreund / Cesta ke kubismu, jíž završil celou svou dosavadní uměleckohistorickou činnost.

Cesty ke kubismu

foto k článkuJenom ten, kdo jako já mohl sledovat Jiřího „cestu za Gutfreundem“ od kandidátské práce o Skupině výtvarných umělcu z let šedesátých až k této monografii, muže plně ocenit jeho trvalý tvurčí vzestup, patrný i z hlediska literárního: píše rok od roku lépe, srozumitelně i o problémech složitých, češtinou čistou, odbornictvím nezkaženou. A jen kdo se sám zabývá Gutfreundem, dovede si představit, jaké množství mnohaleté námahy musel vynaložit na to, aby vznikla kniha, která je vrcholem dosavadních gutfreundovských studií vůbec: kniha, kde líčí zevrubně, důkladněji než kdykoli předtím Gutfreundovu tvorbu a život, s nímž je neoddelitelně spojena, jeho vývoj umělecký a lidský, prostředí, jež jej ovlivňovalo, i pevné sepětí jeho tvurčí praxe se stejně významnou teorií. Napovídají to názvy jednotlivých kapitol: Domov, Roky studií, Cesta k umělecké nezávislosti, Prostředí Prahy a zázemí přátel, Od symbolického expresionismu ke kubismu, Proměna analytického v syntetický kubismus, Činnost ve Skupině výtvarných umělců, Gutfreundovy teoretické úvahy, Inter arma silent musae, Poválečné roky v Paříži, Nová orientace tvorby, Původnost Gutfreundova kubismu.

Do toho všeho Jiří pronikl v lecčems objevně. Z rady jeho dílčích zisků zaslouží po této stránce zvláštní zmínky například ty, které se týkají kubistické hlavy Viky a jejích donedávna neznámých verzí, a ty, jež s ní v obecném smyslu souvisejí a osvětlují Gutfreunduv složitý vztah k ženám. Tady se historik umění a kultury změnil v psychologa. Za jednu z nejcennejších částí monografie pokládám ovšem kapitolu záverečnou, v níž se Jiří dotýká i Gutfreundova poměru k jiným moderním umělcům, a tedy i osobních styků s nimi. Je to věru vhodné zakončení knihy vzrušující i povznášející, protože bytostně prožité a napsané se vzácnou oddaností. (Jen mi je trochu líto, že Jiří víc nenapsal o Gutfreundove niterném spojení s rodným krajem, s tamní uměleckou a řemeslnou tradicí, a též o tom, jak se na utváření jeho originality podílel vztah ke starému umění, především k českému baroku a gotice, jíž se inspirovali i někteří druzí čeští představitelé kubismu, hlavně architekti.)

Co mám říci na závěr? Když jsem knihu dočetl, litoval jsem, že už skončila. Chtělo se mi číst dál, hlavně o posledních letech Gutfreundova života, obestřených stínem tragiky, a o závěru jeho tvorby v letech 1926 a 1927, kdy hledal cestu do budoucna jednak tím, že navazoval na svou průkopnickou tvurčí etapu z let 1911–19 a řešil znovu a nově některé tehdejší problémy, zejména problém vztahu konkrétnosti a abstraktnosti v sochařství, jednak tím, že prohluboval realistickou složku své tvorby. Doufám a už teď se teším, že se Jiří brzy rozepíše i o těchto věcech a prodlouží svou „cestu za Gutfreundem“ v příští knize, která má být pokračováním Cesty ke kubismu.

text: Jaromír Zemina,
zdroj: http://www.artcasopis.cz/clanky/setlikuv-gutfreund

Publisher: iUmeni.cz

Informace o knize

Název: Otto Gutfreund - cesta ke kubismu
Autor: Doc. PhDr. Jiří Šetlík
Rok vydání: x2013

Koupit tuto knihu u nás

Šetlíkuv Gutfreund - www.iUmeni.cz ()

Zpět na výpis


Další recenze


OnlineArt.cz - Nezávislý občasník o výtvarném umění s přesahy od literatury, poezie, hudební a divadelní tvorby

Knižní akce

Raketa č. 10 - ROCK'N'ROLL
Raketa č. 10 - ROCK'N'ROLL
Raketa č. 04 - Náladové
Raketa č. 04 - Náladové
Raketa č. 07 - Létání
Raketa č. 07 - Létání

Z ostatních rubrik

Knižní novinka

Material Times 2

Víš co má v plince myš? Do 9.září 2017