Mezi položkami, které se ze sbírky Jiřího Hlušičky v aukci objeví, jsou díla významných českých autorů z období meziválečného i z období 2. pol. 20. století – František Foltýn, Bohdan Lacina, Jaroslav Král, Jánuš Kubíček, Jan Trampota, František Ronovský, Otakar Kubín a další.
Ze sbírky Evy Petrové pak stojí za pozornost například čajové či moka soupravy z dílny Družstevní práce, Krásná jizba a autorů Bohumila Južnice, Ladislava Sutnara či Ludmily Smrčkové.
Všechny položky a jejich detailní popisy naleznete na webu Aukčního domu Sýpka včetně poutavého výkladu k vybraným položkám PhDr. Rei Michalové.
SBÍRKA JIŘÍHO HLUŠIČKY
Při plánování výstav Moravské galerie se tedy uplatňovalo vědomí, že její sbírky nadále už nemohou být uzavřenou klenotnicí hodnot, nýbrž živým organismem, jenž stejně jako každé umělecké dílo prahne po dialogu s vnímatelem. Jiří Hlušička: Ještě že mám vzpomínky, Brno 2012, s. 80.
Jiří Hlušička (1929 Nový Bydžov – 2024 Brno), český historik umění, kurátor, teoretik a výtvarný kritik se zaměřením na české výtvarné umění dvacátého století, spojil svoji celoživotní profesní dráhu s Moravskou galerií v Brně, kterou téměř třicet let vedl. Svým působením se významně podílel na rozvoji kulturního a uměleckého dění ve městě a přispěl řadou aktivit k mezinárodnímu renomé a kulturního významu Brna. Patří k významným osobnostem české historie umění dvacátého století.
Ke svému odbornému zájmu o české výtvarné umění se Hlušička dostal prostřednictvím vlastního umělecko-řemeslného vzdělání. Původně byl vyučen typografem v tiskárně v Liberci a poté nastoupil na obor grafika na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně, všeobecně známé jako „šuřka“, která v poválečných letech do jisté míry suplovala vysokoškolské vzdělání a díky působení řady vynikajících pedagogů měla mimořádnou úroveň umělecko-řemeslného vzdělání. Hlušička zde získal nejen dovednosti ve výtvarné a grafické tvorbě, ale také znalosti z dějin umění, které nakonec převážily v jeho dalším studijním zaměření. V letech 1952 – 1957 vystudoval dějiny umění a estetiku na brněnské Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity. Hlušička studoval se silnou generací budoucích historiků umění nebo literátů, s nimiž udržoval přátelské i profesní vztahy během své další dráhy; byli to například P. Spielmann, K. Holešovský, J. Zemina, nebo V. Linhartová.
V roce 1959, získal v konkurzu místo přednosty obrazárny Moravského muzea v Brně. Na novém místě usiloval Hlušička především o vybudování a rozšíření sbírky českého meziválečného umění a také o získání nového prostorového zázemí obrazárny. Zásluhou Jiřího Hlušičky byla na začátku šedesátých let spojena obrazárna s tehdejším Uměleckoprůmyslovým muzeem v Brně v novou instituci spojující oblast umělecké a užité tvorby pod novým jménem Moravská galerie. V letech 1961 – 1989, zde vykonával funkci ředitele. Od začátku svého působení se mu podařilo zásadním způsobem rozšířit a vybudovat základ dnešních nejlepších částí sbírek galerie, které obsahují řadu zásadních malířských a sochařských děl meziválečné moderny. Umělecká díla získával se svými kolegy často ještě přímo od žijících výtvarníků. Ve svých pamětech zmiňuje osobní návštěvy u J. Šímy v Paříži, u J. Zrzavého, J. Krohy, L. Procházkové, F. Foltýna, F. Muziky, V. Makovského, kontakty s rodinou O. Gutfreunda, J. Čapka, E. Fillly, R. Kremličky a řady dalších.
Během Hlušičkova působení byla v Moravské galerii založena dnes unikátní fotografická sbírka (již se ve své profesní dráze věnoval dlouholetý kurátor a zaměstnanec Moravské galerie Antonín Dufek), a byla založena tradice mezinárodního Bienále užité grafiky. Jiří Hlušička působil až do roku 1989 jako jeho generální ředitel. Brno získalo díky Bienále mezinárodní renomé jako město designu, kde se prezentují výsledky současného přístupu ke grafickému designu z celého světa.
Jiří Hlušička koncipoval program galerie a připravil zde četné výstavy českého a československého moderního umění. Vedle svého zaměření na meziválečnou modernu sledoval také aktuální umělecké projevy a pravidelně navštěvoval ateliéry umělců, například M. Medka, J. Johna a A. Šimotové, V. Prachatické a S. Kolíbala, F. Ronovského a také řady brněnských výtvarníků např. V. Drápala, P. Skácela, J. Kubíčka, B. Matala, B. Lacinu a řadu dalších. Spolupracoval s řadou dalších galerijních institucí v tehdejším Československu, pravidelně s Národní galerií v Praze, díky přátelským vztahům s tehdejším ředitelem J. Kotalikem. Od sedmdesátých let pak průběžně přednášel dějiny umění na JAMU na Semináři dějin umění FFMU v Brně. Byl členem umělecké rady Ministerstva kultury, vědeckých rad Národní galerie v Praze a Slovenské národní galerie v Bratislavě. Napsal a publikoval řadu uměleckohistorických publikací a uměleckých monografií, např.: V. Makovský, Odeon 1979, F. Foltýn, Odeon 1982, M. Ranný, Odeon 1997, E. Filla, Brno 2003, nebo České moderní malířství v Moravské galerii v Brně (1920-1950), Brno 1989, The Hascoe Collection of Czech, Modern Art, Prague 2004. Průběžně se také věnoval tvůrčí fotografické práci.
SBÍRKA PhDr. EVY PETROVÉ
Eva Petrová (1930 Praha–2011 Praha), významná česká historička a kritička umění, publicistka, básnířka a sběratelka, ve svém životě propojila svět výtvarného umění, poezie a kulturní reflexe do jedinečné syntézy. Patřila mezi nejvlivnější kulturní osobnosti poválečného Československa.
Po studiích dějin umění a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze působila jako vědecká pracovnice Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. V období normalizace se věnovala výstavní činnosti a psaní. Byla předsedkyní výtvarného odboru Umělecké besedy, členkou Sdružení českých umělců grafiků Hollar, PEN klubu a Mezinárodní asociace výtvarných kritiků AICA.
Jako publicistka a kritička přispívala do odborných i literárních časopisů, jako například Umění, Výtvarné umění, Ateliér, Výtvarná práce, Literární noviny anebo Kámen. Ve svých textech se soustředila na vývoj českého i evropského moderního umění, zvláště s důrazem na expresivitu, výtvarnou imaginaci a společenský kontext. Mezi její hlavní odborné publikace patří například monografie Max Ernst (1965), sborník Dvě století české karikatury, publikace Výstavy v čase proměn (2009) a katalog Umělecká beseda 1863–2003.
Kromě teoretické činnosti se věnovala i literatuře a poesii. Její básně byly prolnuté výtvarnou obrazností s filozofickým rozměrem, často inspirované samotnými uměleckými díly nebo dějinami kultury.
Eva Petrová zůstává významnou osobností české kultury – jako zprostředkovatelka umění, literatury a kulturní paměti. Svou prací napomohla formovat povědomí o českém výtvarném umění 20. století a kulturním dědictví, které nás dodnes oslovuje. Petrová nejen analyzovala a komentovala výtvarné umění, ale také sama umělecká díla sbírala. Její sbírka je proto osobní výpovědí o jejím vztahu k umění a o kulturním prostředí, v němž působila.
Významná část její sbírky se stala základem výstavy Mozaika drobných radostí, konané v roce 2016 v Alšově jihočeské galerii v Českých Budějovicích. Tato sbírka obsahovala díla českých výtvarníků, s nimiž ji často pojilo přátelství a vzájemná inspirace – například František Hudeček, Milan Grygar, František Gross, Jan Smetana, Libor Fára nebo František Hodonský. Další část její sbírky je představena v 70. sálové aukci Aukčního domu Sýpka.
Úvodní obrázek: Foltýn František 1891–1976, Kompozice, 1937. Provenience: dílo pochází ze sbírky PhDr. Jiřího Hlušičky
