Zbyněk Sekal/ A věci se zvolna berou před se

I když byl Sekal absolventem malířských ateliérů, nejplnějšího vyjádření dosahoval v sochařství a v práci s nalezeným materiálem. Výstavě tak dominují desítky dřevěných schránek podoby přesně ukotvených příček okolo nalezeného předmětu. Také na první pohled vratké, převážně kovové, plastiky s nízkou základnou a navyšujícím se tělem hledícím téměř až do tváře návštěvníka. Dozvuky krutých prožitků z koncentračního tábora, kde se Sekal ocitl ve svých 18 letech na následující dlouhé více než tři roky, demonstrují hlavy s otevřenými ústy či zavřenými oči. Na stěnách visí díla ovlivněná surrealismem, skrze která se věnoval existenciálním tématům. Materiál pro Sekala představoval výzvu a programové omezení, kdy se podle materiálu odvíjí i následné dílo. Jak upřesňuje autorka výstavy, paní docentka Marie Klimešová, „Jeho tvůrčí proces charakterizuje práce s nalezeným opotřebeným materiálem, v němž hledal stopy paměti – odraz svých stigmat.“ Každý Sekalův pokus o porozumění nalezenému kousku dřeva, kovu, plastu, provázku či papíru, který na sobě nesl stopy své předchozí funkce, byl hledáním způsobu, jak se vyrovnat se životním traumatem z koncentračního tábora. Sekalovy trojrozměrné schránky, ukrývající nalezený předmět, tak mohou návštěvníka zavést až k zamyšlení, zda je předmět v jejich jádru spíše ukryt a chráněn nebo naopak uvězněn. Sovětská invaze do Československa v roce 1968 přiměla Zbyňka Sekala k emigraci a od roku 1970 žil ve Vídni a do českého kontextu se jeho práce vrací až po roce 1989.