Vzpomínky na budoucnost

Tento region, v němž bylo čtyřicet let existence státního socialismu po roce 1989 nejprve rychle vymazáváno z paměti, aby se s odstupem deseti let vzpomínky na socialismus vrátily ve dvou konfliktních podobách (jednak jako předmět sentimentálního vzpomínání na „staré dobré časy“ a zároveň jako „strašidlo komunismu“), se z hlediska současného umění jeví jako nesmírně bohatá „archeologická lokalita“. Díla zastoupená na výstavě Vzpomínky na budoucnost II reprezentují škálu témat a přístupů, sahající od zkoumání mechanismů paměti, přes práci s nalezeným obrazem, až po specifický zájem o téma utopie a vize budoucnosti nejen v socialismu.
„Archivní impuls“, „archeologická imaginace“, „modernologie“ nebo „historiografický obrat“… teorie umění dnes hledá způsoby, jak pojmenovat a uchopit tendenci v současné umělecké praxi, na kterou se výstava Vzpomínky na budoucnost II zaměřuje. V posledních letech jsme byli svědky intenzivního zájmu o revizi modernistického výrazového jazyka (z českého prostředí stačí připomenout úspěch malíře Vladimíra Houdka, loňského laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého). Návraty k epoše modernity jsou dnes ale stále častěji motivovány také obnoveným zájmem o budoucnost. Příčiny tohoto zájmu je třeba hledat v samotné povaze naší přítomnosti: stagnující pozdní kapitalismus, všeobecný pocit nejistoty a periodicky navracející se krize, které se z ekonomické oblasti přelévají do všech oblastí společenského života. To, co dnes umělci rozvíjející archeologickou imaginaci hledají, tedy není jakákoli minulost, ale specificky „minulá budoucnost“ – nerealizované, nevyužité nebo opomenuté verze budoucnosti, které by mohly nabídnout alternativu k neuspokojivé přítomnosti.
Zbyněk Baladrán se tématy archivu, archeologie a paměti zabývá od roku 2004, kdy z „nalezeného“ materiálu sestavil film Pracovní postup. V následujících letech se opakovaně zaměřil na možnost re-konstrukce a poznání minulosti, přičemž často pracoval s materiálem pocházejícím z období socialistického Československa. Pro výstavu Baladrán aktualizoval Fragment #3 (2007), bohatě strukturovaný text komentující jednoduchou tabulku usouvztažňující tři základní dimenze času: minulost, přítomnost a budoucnost. Témat paměti, (traumatických) vzpomínek a kauzality v dějinném procesu se dotýká také v aktuální práci Preliminary Report / Case Study (2013).
Tvorba Vasila Artamonova a Alexeye Klyuykova osciluje mezi melancholií, s níž se obrací k nenaplněným utopiím, a angažovaným zaujetím přítomností. Jedním z leitmotivů jejich práce je železnice, jež se v industriální epoše stala ztělesněním rychlosti, modernizace a pokroku. Odstavené, rezivějící vagony či slepé koleje, (na) které Artamonov s Klyuykovem malují, představují jakési ruiny archetypálních symbolů, ukotvených v kolektivní imaginaci a stávají se pomyslnými projekčními plochami úvah o budoucnosti, která nenastala.
Václav Magid využívá bohatého rejstříku odkazů k dějinám umění, ale i populární kultury, k žánrům krásné i odborné literatury a nezřídka rovněž k vlastní biografii. Práce, kterou Magid připravil pro výstavu v Domě pánů z Kunštátu, vychází z žánru psychogeografické topografie. Jezera, řeky, hory, města a další útvary v Magidově mapě představují orientační body v dějinách selhání a neúspěchů, zklamaných očekávání a zmařených nadějí (socialistické) modernity.
Svätopluk Mikyta svou práci začíná hledáním obrazů, které v důsledku dějinného vývoje zmizely z očí; v druhé fázi pak do nalezených obrazů navrací významové vrstvy, které v mezičase stihly „vyblednout“. Mikyta je na výstavě zastoupen výběrem ze tří sérií, v nichž vycházel z obrazových publikací zaměřených na krásy slovenské přírody, na budovatelskou éru socialismu a na jeho „zralost“, reprezentovanou obrazy panelových sídlišť. Každá série se tak dotýká jednoho aspektu komplexního mýtu, který zastřešoval realitu státního socialismu.
Film Vlasy (2012), jímž je na výstavě zastoupena Agnieszka Polska, je vystavěn na dvojité referenci. Jednak odkazuje ke generační výpovědi formulované v oblasti populární kultury (stejnojmenný muzikál, respektive film Miloše Formana); zároveň evokuje izolovanost a vyprahlost života v reálném socialismu. Touha po svobodě, která oba naznačené póly propojuje, je ve filmu přehrávána v mnoha rejstřících (od politického po spirituální). Touha, iracionalita či sen ve Vlasech vyvstávají jako zapomenuté dimenze, pro které nezbývá místo, je-li Utopie vtělena do politických programů.
Osobní nasazení, spojené často s nutností osvojit si nějaké řemeslo, specifické znalosti nebo cestovat do konkrétní lokality, využívá Janek Simon jako „katalyzátor“ při zkoumání akademických témat (postkolonialismus, historie, ekonomie). Příkladem tohoto přístupu je také jeho polodokumentární projekt Mise Auroville (2012–13) zaměřený na utopickou obec, založenou v Indii roku 1968. Simon ke spolupráci a k cestě do Auroville přizval skupinu generačně blízkých polských umělců a členkou této „polské delegace“ byla také Agnieszka Polska, která v Auroville natočila část materiálu pro film Vlasy. Výstava Vzpomínky na budoucnost II tak nabízí vzácnou příležitost konfrontovat dvě odlišné autorské strategie reflektující jednu uskutečněnou utopii.