Vladimír Houdek. Kanoucí říše

Kanoucí šíře

Řeřavý úběl (2012), Rozklenutá čerň (2012), Dauhas (2011–2012) a nyní (2014) Kanoucí šíře. Vrátíme-li se o čtyři roky zpátky, bude to o něco jednodušší: Melancholie. Jednodušší? Názvy cyklů jsou stejně jako jednotlivé obrazy Vladimíra Houdka neseny téměř nepostřehnutelným sporem, rozepří, rozpojením a zdvojením, které otevírají a utvářejí prostor. Viditelný i myšlený zároveň. Prostor naplněný tím, jak se sám ustavuje téměř samovolným štěpením jednoty, po které vždy toužíme a která je – myslíme si – na počátku. Tato jednota v silném slova smyslu ovšem neexistuje. Nazývejme to třeba iluzí, anebo něčím na způsob rovnoběžek stýkajících se v nekonečnu: můžeme to dokázat matematicky; můžeme si to snad dokonce i představit, ale vždycky začínáme (a končíme) u obrazu minimálně dvou samostatných přímek, oddělených linií.