Virtuální výstava / Zima Karla Holana

Ve svém díle zachycuje především melancholické prostředí pražské periférie, jejích poutí, hřišť a cirkusů, zapadlých lomů, dvorků a zákoutí. Později však Holanovu pozornost poutá i Praha historická, která dává vzniknout snad nejvýznamnějšímu (a dosud možná plně nedoceněnému) cyklu Karlova mostu.

Malíř se řadí do generace, jejíž vývoj poznamenala 1. světová válka (aby unikl válečnému běsnění, prostřelil si nohu a byl poté jako invalida vojenské služby zproštěn) a který vyústil k civilistnímu názoru na výtvarné umění.

Akademii výtvarných umění absolvoval tento rodilý Pražan, který „svému“ městu zůstal po celý život věrný, v roce 1921 u profesorů Pirnera a Krattnera. Důležitější než studium na Akademii byl pro Holana vstup do Umělecké besedy (tradičního nejstaršího českého spolku výtvarných umělců) v roce 1920, kde se formovaly první malířovy názory a kde se rovněž podílel na spolkové organizaci. V roce 1924 pak v Besedě vyvrcholil spor dvou odlišně orientovaných křídel, tzv. „venkovského“ (v čele s Václavem Rabasem) a „městského“ (vedeného Pravoslavem Kotíkem): Holan se svými souputníky ve spolkovém časopise Život uveřejnil programové prohlášení „K tendenci současného umění“, v němž apeloval na poctivost a opravdovost v umění, které se nemůže oddělovat od reálného života, ale naopak má být jeho přirozenou součástí. Vznikla tak skupina Ho-Ho-Ko-Ko (rozpadla se v roce 1927), později označovaná jako Sociální skupina (jejími členy byli Karel Holan, Miloslav Holý, Pravoslav Kotík a Karel Kotrba).

V prvním období Holanovy tvorby zaměřené na sociální tematiku (přibližně v letech 1919–1925) se objevují stylizované figurální kompozice, kde krajina pouze na pozadí dotváří ústřední scénu. Patrný je zde vliv Henri Rousseaua a Edvarda Muncha. Nefigurální obrazy tohoto období místy připomínají energický rukopis Vincenta van Gogha.

Od 2. poloviny dvacátých let se z obrazů figura postupně vytrácí (kromě motivů poutí a stafáží z ulic dotvářejících městské prostředí) a hlavní úlohu v realističtěji utvářené kompozici přebírají barevný kolorit a podmaňující nálada. Převládají temné okrové, hnědé a šedé tóny. Od počátku třicátých let se v Holanově tvorbě častěji objevují působivé zimní motivy, jeho výtvarný projev se ustálí a malíř rozvíjí už jen obsahovou stránku obrazu. Jedinečným způsobem zhmotňuje proměny atmosféry vlivem počasí nebo různé fáze podob zimy.

Od konce třicátých let a zvláště pak v období protektorátu se Holan vedle motivů periférie věnuje také obrazům historické Prahy, kdy vznikají např. panoramatické obrazy s výhledem na městské jádro nebo pohledy do malebných míst a ulic v centru Prahy. Zvláště hodnotný je pak cyklus Karlova mostu, který Holan soustavně rozvíjí od počátku třicátých let. Malíř si hledá neobvyklé a neokázalé pohledy na objekt mostu, řeší neustálé atmosférické proměny během dne i roku.

Z hlediska kompozice mívají Holanovy obrazy pevné určení a bývají malovány z odstupu či nadhledu. Popředí bývá často prázdné. Navrch získává barva (charakteristická je „holanovská šeď“, stříbřitě šedavý, jemně tónovaný odstín). Oblíbenou technikou Holana je malba à la prima, s jejíž pomocí dosahuje působivé bezprostřednosti a živosti v podání námětu. Vždy usiluje o zachycení jednotného obrazového celku, upouští od detailů a drobných popisností. Dokonale vystihuje povahu místa, důležitou roli hrají vzduch, odlišnost klimatu, denní či roční ráz, zvláště působivé jsou jeho obrazy zimní Prahy. Nejvýraznějším inspiračním zdrojem se pro Holanovu krajinnou tvorbu stává Maurice Utrillo a v portrétní a figurální tematice, vyznačující se rovněž lapidárním obsahovým účinkem, pak Amedeo Modigliani.

Z celkového pohledu se Holanovi dostává i kladného přijetí výtvarnou kritikou, kdy je ceněn jeho výrazný temperament, upřímnost, schopnost nearanžovat a přitom objevovat, stejně jako cit pro barvu, pro smyslový lyrismus, při kterém však proniká do hloubky a pod povrch věcí.

Holanův výtvarný odkaz je přesvědčivý a virtuózní zároveň, poutá svou dovedností výtvarné zkratky i mocí vyvolat až smyslově naléhavou iluzi (např. mokrého sněhu, zmrzlé půdy, syrového vzduchu, mlhavého oparu apod.). Jeho dílo následující příklad Antonína Slavíčka si naši pozornost i dnes bezesporu zaslouží.