Umění se děje venku

Dějiny dokazují houževnatou invenci tvůrců, díky nimž umění nadále zůstává relevantní a nablízku lidem. Tato prezentace z depozitářů Národní galerie Praha představuje historické momenty 20. století, kdy umělci přenesli svou tvorbu do společného prostoru města a volné krajiny. Šli vstříc vnitřní potřebě být, co nejblíže k běžnému životu a každodenní realitě. Zásah do veřejného prostoru byl zároveň způsobem, jak proniknout do společného vnímání a reflektovat určitou situaci či obecný úděl bytí. Jindy se autoři vydali do krajiny, aby pomohli vidět existenci v širších souvislostech, ve vztahu k přírodě. Podněty pro toto směřování za hranice institučního rámce vyplývaly také z dané doby a různého stupně svobody i nesvobody; umění si svou cestu našlo za každých okolností.