Tadeáš Kotrba

Je to introvertní, přemýšlivý portrét o životní cestě, na které každého z nás čeká řada překážek a tušených pastí. Symbolickou arénou tohoto existenčního příběhu je úsek krajiny či architektury čerpaný z autorových vlastních zkušeností. Tyto konkrétní motivy jsou však zobecňovány ve výjevech spíše připomínajících záhadnost a časovou vykloubenost snu. Exteriérový svět autorových obrazů je proto vyjádřením ryze vnitřní sféry jeho vzpomínek a osobních reflexí. V Kotrbových obrazech se příznačně mísí a konfrontují opozitní principy věcného realismu a abstraktní gestičnosti. Křehce modelovaná lidská figura čelí živelným silám v podobě znejasňujícího závoje sněhu či deště, ve kterém se ztrácí a ponořuje se do osamělosti. Nelze si v této souvislosti nepředstavit symbol poutníka jako ztělesnění lidského putování časem a prostorem. Přítomnost člověka, zde jako v životě, má své smrtelné meze, jak nám naznačuje mizející figurální obrys. Přes jemné, místy až grafické pojednání obrazových prvků dociluje autor nenuceně monumentálního dojmu už díky promyšlenému, můžeme říci velkorysému kompozičnímu pojetí, ve kterém je perspektivní úběžník klíčový pro psychickou náladu obrazu. Tadeáš Kotrba je člověk vybavený schopností citlivého vnímání lidí a světa kolem sebe. Přiznává vlastní zranitelnost, což je zřetelné v autentičnosti jeho figurální řeči. Existenciální povaha jeho obrazů je přitom obohacená svébytnou směsí romantismu a jemné ironičnosti, která bude bezesporu východiskem jeho práce tak dlouho, jak bude malovat.