SRDCE VELKOMĚSTA II

Dynamický industriální vývoj, jenž se odehrál v Evropě, ve Spojených státech a pak globálně, vedl k vytváření velkoměsta jako „domény samé o sobě“, jejíž obyvatelé žijí v naprosté závislosti na systému v ní ustanoveném. Společnost a mezilidské vztahy se následkem toho radikálně proměňují: člověk se fyzicky i duševně vzdaluje odvěké vazbě s přírodou a stává se přesvědčenou či naopak rozčarovanou součástí technologické modernity. Moderní umělec především chápe člověka a město jako neodmyslitelný psychický celek, a tak se u něj město stává metaforou pro vnitřní bytí lidstva. V umění dvacátého století se velkoměsto v tomto světle jeví jako pomyslné „plátno“, na něž se promítají stavy městské psychiky: neukojitelná touha po svobodě na jedné straně, pocit zdrcujícího sevření, anonymity a útlaku na straně druhé.