Sobě ke cti, umění ke slávě. Čtyři století uměleckého sběratelství v českých zemích

(Černínové, Lažanští, Šternberkové, Lobkovicové), dále milovníky umění z měšťanských kruhů 19. století a rovněž slavné sběratele spojené především s moderním uměním, jakými byli Vincenc Kramář, Emanuel Hloupý, František Čeřovský či Václav Butta. Postupně se proměňující role veřejných muzeí umění v dnešním globalizovaném virtuálním světě znovu vyvolává otázku po jejich podstatě. Nepřímo vyzývá k návratu k samotným jejich pramenům, generace budovaným fondům originálních a jedinečných uměleckých děl. Odkud pocházejí, jaká je jejich struktura? Co nám fragmenty dříve zpravidla soukromých kolekcí či životního odkazu svých autorů říkají o době, v níž vznikaly? Jaké jsou stopy na ně navázané další historické paměti? Dokážeme je uchovat pro budoucnost? Dynamické a zpravidla ne zcela dobrovolné převody uměleckého majetku v průběhu posledního staletí na našem území, dlouholetý systematický společensko-politický tlak usilující o „vymazávání“ vazeb na původní majitele cenností, ale i zájmy současného uměleckého obchodu poněkud odsunují tyto otázky do pozadí. Přestože kvalitativní jádro většiny veřejných kolekcí dodnes, i po vlně restitucí, tvoří zlomky původně soukromých uměleckých sbírek, u řady známých a opakovaně publikovaných a vystavovaných prací paradoxně zůstává jejich bohatá a často velmi dramatická provenienční historie zcela neznámá, skryta často dokonce i před samotnými jejich správci. Ale přesto, habent sua fata.... picturae.