Sám se skřivany

Od 70. let 19. století se příroda stala pro české umělce přímým zdrojem inspirace. Zobrazovali krajinu jako ústřední námět svých obrazů a především jako symbolické zrcadlení vnitřních reflexí člověka. Krajina v jejich pojetí představuje intimní prostředí, kde se lidská mysl definuje a vymezuje vůči světu. Výstava Sám se skřivany předkládá dvě zásadní polohy tvůrčího pojednání krajiny přelomu 19. a 20. století: dílo Julia Mařáka a jeho krajinářské školy (Antonín Slavíček, Ferdinand Engelmüller, Jan Honsa, Alois Kalvoda, František Kaván, Otakar Lebeda, Stanislav Lolek a Jaroslav Panuška) a následující kapitolu symbolistní (František Bílek, Jan Konůpek, František Kobliha, Maxmilián Pirner, Jan Preisler a Tavík F. Šimon). Pokud v rámci první zmíněné „linie” postupně pronikají podněty francouzského impresionismu do českého umění, druhý proud se již noří do skrytých obzorů niterné představivosti. Výstava představuje krajinu jako poeticky zviditelňované ohnisko lidských myšlenek a citů, které nás nepřestávají ani po více než století silně oslovovat.