Rasmus Søndergaard Johannsen / Lineated Luminary

20.06.2018 - 20.07.2018Výtvarné umění

Pozice tradičních textilních řemeslných disciplín na současné české umělecké scéně je více než složitá

Obstojí v rámci postinternetových instalací jako poukázání na technologický základ využitím jeho poetičnosti, konceptuální umění je trpí pouze jako ohlédnutí za textilními instalacemi například Zorky Ságlové, v posledních letech se uskutečnilo několik výstav využívajících, nebo přímo se zaměřující na médium textilu (Nejlepší krejčí ve městě, Když se textil stává formou, za zmínku stojí také projekt Osmička v Humpolci a jemu předcházející výstava v OGV Vysočina), i ty se však ryze řemeslnému zpracování tapiserií spíše vyhýbají. Johannsenův momentální novoromantický přístup může být chápán jako reakce na fyzické ocitnutí se v současném sekularizovaném světě, který ale zároveň zažívá obrodu zájmu o tradice či spirituální systémy. Moderní evropské myšlení přetavuje mýty vlastní historie, mýty i globální vlivy. Samotná přináležitost umělce k místu tvorby se stává tématem, stejně jako reflexe ekologických i historických aspektů. V rámci vědomí přináležitosti k místu, jeho specifikám i historii, se důležitost samotného procesu výroby textilie, její tkaní, výroba nití, které si spřádá sám, z koudele získané z kopřiv nasbíraných v Berlínském parku Humbolthain , těsně souvisejícím s jeho ateliérem, stává významotvornou. Johannsen zachází ještě dál: po několikaměsíční jemné, automatizované práci ručního tkaní se do parku znovu vrací jako na místo činu, textilii prokrývá světlocitlivou emulzí, zanechává ji za měsíčné úplňkové noci na místě sběru kopřiv, aby měsíční světlo vykreslilo obrazce kopřiv (nebo čehokoliv jiného) zakrývajících draperii. Tato jemná neviditelná síla, jako by ale byla v procesu přítomna od samého začátku: Johannsen ji jen za pomoci cyanotypie znovu vynáší na světlo, jakkoliv se draperie jeví temná. Kopřivy, vyrůstající na ruinách Berlína, zbouraného na konci druhé světové války, jakoby v Johannsenově chápání byly nositely starého světa, transformovaného do žahavých lodyh, s nimiž se musí tak či onak vypořádat. Souběžně přítomný jistý minimalismus, návaznost na textilní umění 60 let jakoby jaksi nestačilo- celá instalace, včetně příběhu se v Johannsenově podání jeví jako uvěřitelná a v zrcadle již zmiňované pozice textilu v Čechách nás nutí si znovu klást již tisíckrát položené otázky, proč jsou podobné projekty často kladeny na okraj umění? Stojí za tím přílišná časová náročnost? Nebo stále v Čechách přetrvává pocit zneužití textilních technologií v umění minulým režimem? Nebo za to naší současné postinternetové generaci už prostě nestojí a nadále budeme využívat pouze jejich esenciální princip jako metaforu, kterou už v sobě dávno, ze své podstaty zahrnuty mají a necháme je pouze odkazovat na sebe samé, až jejich podstata bude tak zprofanovaná, že nezbyde než hledat něco dalšího, co lze zneužít?

• Program - Pragovka

• Archiv