Pavel Šmíd

Ty jsou důmyslně zasuty v lidském vědomí navyklém mechanicky vnímat předpřipravená a v konečnosti nikdy zcela zpracovaná vizuální data a mísit se s nimi do skutečně prožívaných emocí. Konzumace obrazu i samotné „malby“ se stává ironickým leitmotivem Šmídova formálně vytříbeného a vnitřně sjednoceného malířského díla i jeho „spotřebitelkosu“ sebereflexí. Jedná se tu o „ukazování“ či „obnažování“ jiných významů a jiných kontextů, těch „za věcmi“; polotovarů a surovin, které plodí účelově nastavená mediální realita, vyprázdněné tradiční malířské žánry, vizuální šablony nebo filtr digitální dekonstrukce. Autor svým dílem klade otázky po vlastní identitě z různých pohledů a hledisek (historie, rodina, paměť, vzpomínky, ideologie, propagace, reklama apod.). Hybridní svět Šmídových obrazů poukazuje na nestabilní, fluidní povahu vědomí svého Já, které nejvíce rezonuje s tekutou povahou informační společnosti, jež se neustále přeskupuje a transformuje. Pohyb diskurzivity se zdá být „umělým pohybem“, který neustále čeří hladinu jistot, očekávání, banality i všednosti. Co by se stalo, kdyby se tento uměle vytvářený pohyb zastavil? Obraz je jedním z výrazových prostředků, který tuto možnost nabízí a tím otevírá velké téma, téma reflektování temporality a akcelerace v rámci současné společnosti a jejího vnímání.