Pavel Kopřiva - #PŘÍMÝ PŘENOS

Denně jsme konfrontováni s děsivými zprávami o dění na Blízkém východu či na Ukrajině. Zároveň jsme ale také denně fascinováni vědeckými objevy a lékařskými zázraky. Hned po probuzení můžeme být v kontaktu s celým světem, a ten o nás bude vědět všechno jediným kliknutím na displeji smartphonu. Dokonce už známe i donedávna tajemnou odvrácenou stranu Měsíce. Čemu ale můžeme doopravdy věřit?

Vstoupíme-li do expozice výstavy Pavla Kopřivy, autora úzce spjatého s ústeckou výtvarnou scénou, budeme si podobné otázky pokládat také. Autorova tvorba totiž vždy oscilovala mezi realitou a fikcí, jak v rovině formální, tak obsahové. Precizní zpracování artefaktů u Kopřivy často balancuje na hraně designérského pojetí užitého výrobku nebo napodobuje či přímo využívá stávající systémy a produkty (elektrotechnická zařízení, vědecké pomůcky a přístroje, mediální struktury, pořady). Významová hra, do níž autor tímto přístupem diváka vtahuje, kalkuluje s pocity vzrušujícího strachu z neznámého, nekonečné touhy po poznání, spojené s věčným žasnutím, ale také využívá našeho voyeurství nebo tendence nechat se manipulovat „oficiálními prohlášeními“.

Kopřivovy artefakty, fotografie a videoinstalace fungují samostatně jako experimentální objekty nebo dokumentární materiály, zároveň jsou však spojeny do mnohovrstevnatých, navzájem se prostupujících instalací a kompozic. Autor vždy vytváří určitou situaci, v níž představuje konkrétní díla a vybízí diváka k prožití takové prezentace. Divák vstupuje do situace, která s ním počítá. Kopřiva mu poskytuje vždy několik variant interpretace – tvrdí, konstatuje, předkládá, zpochybňuje, mystifikuje –, přičemž žádná z variant není upřednostněna jako jediná správná. Obrazy i významy v autorových realizacích se řetězí, odklánějí, narušují dalšími kontexty, sledují různé meta-linky. Jisté je jen jedno: totiž že jisté není nic.

Prezentace v GASK je koncipována prostřednictvím významových vrstev pojmu archiv. Připravenou instalaci můžeme vnímat jako přehlídku více než dvacetiletého uměleckého vývoje, jako archiv vizuálních komentářů zkoumajících různorodé systémy (společenské, politické, vědecké nebo umělecké) či jako archiv reálných či fiktivních informací. Hranice znejistění, s níž Pavel Kopřiva ve své tvorbě pracuje, vytváří potenciál pro aktivní zapojení diváka, a zdůrazňuje tak zásadní společenskou úlohu uměleckého vyjádření. Role umělce je formulována jako sociální pozice vyjadřující se skrze estetické kódy, transformací obrazů a vytvářením vztahových a významových vazeb.