Pavel Baňka – Reflexe

Střídaly by se v ní portréty, inscenované figurativní akce, autorem konstruované prostory, záběry na pokraji abstrakce, ale také krajiny a interiéry s duchovními odkazy. Pro takový pomyslný snímek by se pak nabízela celá řada rámců, které by organizovaly Baňkovo dílo podle různých vnitřních i vnějších kritérií – podobně jako se motiv rámu vrací v Baňkově tvorbě. Biografický rámec by ukázal, že ze svých autodidaktických fotografických počátků si Baňka uchoval odhodlání hledat a vynalézat, kterým odvrací hrozbu uměleckého zabřednutí a naopak směřuje k průběžnému ověřování
nových možností. V rámci dějin české fotografie by Baňkovo místo leželo by nejspíš někde za zakladatelskou postavou Josefa Sudka, na kterého Baňka ve svých raných pracích odkazuje, a v sousedství Jana Svobody, se kterým ho pojí mimo jiné zájem o dílo předních českých a slovenských sklářů a šperkařů. V Baňkových aktech a některých portrétech se pak připomíná dílo dalšího velikána české fotografické avantgardy Františka Drtikola.
Tak jako u Drtikola nejde také u Baňky jen o prosté zobrazení fotografovaných postav, ale o vytvoření konstruovaného fotografického obrazu, jehož je zobrazovaná figura nebo tvář provokativní, a zároveň plně integrovanou součástí.