Od vzletu k pádu. Taneční a pohybové studie Jana Štursy

Od idealizovaných dívčích aktů (Puberta, 1905⁠–⁠1906), ovlivněných literárním symbolismem, přešel Štursa kolem roku 1908 k vyjádření vitalismu moderního života v pevné, plastické formě lidského, především ženského, těla. Tanec, který měl možnost poznat na pražských jevištích, mu v tomto ohledu poskytl hned několik tvůrčích impulzů. Byly to nejen konkrétní tanečnice Sulamit Rahu či Olga Gzovská, které Štursa zachytil ve svých sochařských a kresebných pracích, ale dynamické postoje odpozorované z jeviště se promítly i do další tematiky jeho děl, a to někdy v překvapivých souvislostech.