OBRAZ A SLOVO v českém výtvarném umění šedesátých let

Navazují na experimentální postupy v umění, na druhé straně reagují i na tehdy pociťovanou vyprázdněnost jazyka. To přivedlo řadu autorů k úvahám o relativnosti spojení slova a toho, co označuje. Na výstavě jsou prezentovány ukázky asémického, nesrozumitelného psaní, u něhož dominuje, podobně jako u gestické malby, vizualita (cvokogramy Jiřího Koláře, dekrety Jiřího Balcara, abstrakce Jana Kotíka). Jinde se původní smysl textu rozbíjí pomocí koláže, různých deformací a destrukcí (Jiří Kolář, Ladislav Novák), zároveň vznikají i vizuální písmové struktury blízké konstruktivistickým tendencím v malbě (Vladimír Burda, Josef Hiršal, Bohumila Grögerová, Jiří Valoch). Někteří autoři hledají nové způsoby sdělení mimo konvenční systém jazyka a nahrazují slovo obrazem (Jiří Kolář, Ladislav Novák, Běla Kolářová, Dalibor Chatrný), jiní zpochybňují sdělení protikladem viděného a napsaného (Jiří Valoch, Dalibor Chatrný). Ukazuje se, že se obraz může se slovem prolínat, spojovat nebo střetávat, což posouvá významy nebo vytváří nové. Právě na tuto významovou stránku se výstava zaměřuje především, obrací se však i k tomu, co a jak vidíme.