Miloš Šejn - N M H T Í

Od počátku 80. let se objevují v jeho tvorbě tělesné kresby a malby, doprovázené zvukovým, verbálním projevem. Historický předobraz patrně odkazuje k některým principům avantgardních tendencí počátku 20. století propojujících poezii s výtvarným uměním. Možnosti této symbiózy však autor rozvíjí zcela osobitým způsobem, který jej volně propojuje zejména s tradicí akčního a konceptuálního umění, body artu a land artu. Také v jeho tvorbě hraje důležitou roli pohyb a procesualita, místo, prostor a čas a také práce s tělem. Princip pohybu umělce v sepětí se vznikem díla v čase je pak např. za kresbami a filmovým záznamem paralelně vznikajících během chůze. Ekvivalentem zmíněných procesuálních kreseb a videí jsou obrazy Miloše Šejna z několika posledních let. V nich má vedle časových souřadnic důležitou roli výběr míst, k nimž si vytvořil ryze osobní citové pouto a k nimž se opakovaně vrací jako ke krajině svého života. Umělcův kontakt s krajinou má doslova fyzický charakter, do obrazů totiž vstupuje prostřednictvím vlastního těla. Dalo by se dokonce říci, že jeho prožitek z místa se odvíjí ve velmi intimním, takřka erotickém modu. Tyto asociace může vyvolávat i skutečnost, že materiálem mnohých obrazů je plátno s pamětí těla, prostěradla s „vráskami“ života. Napnutá v rámu je pak můžeme číst jako neopakovatelné intimní stopy příběhů, v nichž svou tvůrčí roli zanechaly všechny situační momenty: vedle morfologie krajiny a malby tělem i materiál, který na „malířském plátně“ ulpěl – tráva, hlína, květiny, větvičky, peří… V jistém smyslu bychom mohli Šejnovy obrazy označit za jakési časové „konzervy“ konkrétních objektivních reálií a subjektivních emocí a prožitků, zachycení poetiky místa a pomíjivé chvíle.