Mark Ther: Zeichnungen, 1928-

Výstava Marka Thera Zeichnungen, 1928– představuje soubor děl z cyklu nových sítotiskových kreseb, tedy málo
známou část autorova díla. Mark Ther se již v polovině minulého desetiletí profiloval jako klíčový představitel nastupující
generace umělců. Jeho tehdejší tvorba byla téměř výhradně spojena s videem a s filmem. Ther ve svých „videofilmech“
vždy propojoval sofistikované zobrazení se silným příběhem, jehož téma specifickým zobrazením umocňoval, dával mu
jak emocionálně, tak intelektuálně silné zázemí. Přestože Thera nezajímaly „videoartové efekty“, byly a jsou jeho filmy
výsostně výtvarné. Postupně si vytvořil specifický obrazový svět, jenž se díky dlouhým střihům neodbytně dostává do divákova
podvědomí. Jakoby nekonečné scény však mají silnou obrazovou dynamiku, která je postupně silnější a na diváka
začíná svou neúprosností útočit. Důležitou roli má v Therových filmech prostředí, exteriéry i interiéry jsou vlastně určitým
strůjcem příběhů a jejich pozorovatelem. Je to jakýsi voyeurismus, který dívání spojuje s pochopením a libostí. Zejména
krajina je v Therově vidění sugestivní. Jednotlivé záběry, někdy trvající i několik minut, nutí diváka překonávat prvotní pocity
nudy z opakování a začít vnímat statickou krajinu jako něco, co prochází neustálou obměnou v závislosti na intenzitě
divákova vnímání. Intenzita zobrazení vychází i z pečlivé přípravy, z detailního rozkreslení jednotlivých scén, z filmového
storyboardu. Ther střídá panoramatické záběry s blízkými horizonty, pohledy do nitra lesa s detaily stromů, kořenů, kvě-
tin a mechů. Mezi vrcholné příklady Therovy práce s personifikací krajiny, jako všudypřítomného démona, jenž ovlivňuje
a určuje naše vnímání, patří například videofilmy Was für Material! (2007) nebo Pflaumen (2011). Jeho nové kresby jsou
fragmentárními a křehkými záznamy vnitřních krajin, které existují jen ve svých hrubých obrysech, ve vzpomínkách, které
si dokážou vybavit jen některé motivy. To z konkrétních míst vytváří obecnější symboly, které se svým hledáním ztraceného
času aktualizují a stávají se tak proměnlivými alegoriemi relativizujícími napětí mezi minulostí a přítomností.