Ludmila Padrtová | První dáma české abstrakce | Dílo 1951–2013

která měla v minulém roce premiéru v Západočeské galerii v Plzni, shrnuje dosavadní stav bádání o mimořádné umělkyni, která v druhé polovině 50. let minulého století téměř v utajení vytvořila pozoruhodnou kolekci obrazů a především kreseb, jež lze zařadit do širokého proudu poválečné lyrické abstrakce. Její tehdejší významné úsilí na poli abstrakce však upadlo velmi záhy do zapomnění, neboť autorka se již v roce 1961 rozhodla svoji tvorbu ukončit a v následujících letech značnou část své práce rozdala či zničila. Víceméně torzo jejího raného díla, čítající dnes asi 40 obrazů a cca 250 kreseb, objevil až v roce 1996 teoretik umění Jiří Valoch.
Počátky autorčiny soustavné výtvarné práce se datují do roku 1951, kdy při toulkách v okolí Prahy začala vytvářet kresby suchým pastelem formátu A4. Za podpory Jiřího Padrty a jeho přátel (Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Kamil Linhart) se v letech 1951–1954 její snaha o zachycení krajiny postupně posunula od napodobivé formy k čím dál většímu uvolňování kompozice a také kreslířského rukopisu.
V roce 1955 nastává druhá fáze její tvorby. Vdala se za Jiřího Padrtu, vynikajícího teoretika umění, a ve volném čase se začala zabývat malbou obrazů, námětově navazujících na dřívější práce. Převážně přírodní scenérie se vyznačují expresivním výrazem i barevností, prozrazující malířčin vztah k expresionismu a částečně i fauvismu.
Léta 1956–1960 se kryjí s třetí, vrcholnou fází její tvorby z 50. let, v níž syntetizovala nabyté malířské a kreslířské zkušenosti. Vedle Vladimíra Boudníka tak Padrtová během pěti let vytvořila natolik pozoruhodné a závažné dílo, že je dnes odborníky považována za ústřední postavu počátků českého informelu.
K tvorbě se Padrtová vrátila až po padesáti letech, v roce 2011, kdy začal opět kreslit. V souladu se svým výtvarným ustrojením nejprve víceméně navázala tam, kde kdysi přestala, ale zároveň už od počátku nové etapy její tvorby můžeme pozorovat, že její současné práce mají poněkud jiný ráz. Vyznačují se duchovní usebraností a mnohdy barevnou jemností, přestože kreslířka – na rozdíl od raných kreseb – s oblibou používá pro světelně třpytivé vyznění suchého pastelu výrazně barevně tónované papíry. Autorka sama se však o nových kresbách vyjadřuje s pro ni typickým humorem tak, že vlastně neumí kreslit, ale že „kresbu nalézá“. Tento její výrok bychom mohli chápat jen jako bonmot, nebýt toho, že své kresby velmi často skutečně komponuje pomocí výřezů. To ovšem jenom potvrzuje její mistrovské umění sdělit prostými prostředky cosi velmi podstatného a jinak nevyslovitelného o našem bytí.