Století relativity - Stálá expozice

V Mansardě, která je věnována 1. polovině 20. století, je důraz položen především na ta malířská a sochařská díla, která postihují základní proudy a tendence v českém moderním umění sledovaného období. Expozice v úvodní části reflektuje dobu doznívání impresionismu a v kontrastu k nim představuje projevy symbolismu a dekadence ze začátku 20. století. Těžiště expozice pak spočívá v představení moderních směrů od expresionismu, kubismu a kuboexpresionismu až k civilismu nebo naopak exotismu 20. let. Závěr 20. let a 30. léta jsou věnovány abstraktním projevům a surrealismu. Poslední kapitolu pak tvoří díla reflektující v různých podobách dobu válečné apokalypsy. Specifickou kapitolu této části expozice pak představuje moderní krajinomalba, jejíž nejvýraznější díla rovněž (byť jiným jazykem) reflektují atmosféru doby, ve které vznikly.
Druhá část stálé expozice, která je umístěna v Obrazárně, je časově vymezená děním na výtvarné scéně nedlouho po skončení druhé světové války a pokračuje ukázkami nejvýznamnějších výtvarných tendencí druhé poloviny 20. století až do jeho závěru. Expozice začíná ukázkami tvorby významných solitérů 50. let či autorů, kteří navazovali na předválečnou avantgardu. Dále je pozornost věnována vzniku poválečné abstrakce, tedy dílům spjatým s různými podobami lyrické a strukturální abstrakce. Z mnoha protichůdných tendencí 60. let pak v expozici dominují ukázky širokého rozlivu lettrismu a neokonstruktivismu, s nimiž kontrastují malířská a sochařská díla tzv. nové figurace, české grotesky a pozdější existenciální figurace 70. a 80. let.
Závěr expozice pak uzavírají konceptuální a postmoderní projevy, jejichž „blahé i neblahé vlivy“ zřetelně ovlivnily umění poslední dekády. Specifikem této části expozice je pokus o vřazení českého umění do širšího, víceméně středoevropského kontextu. Diváci se tak vedle českých tvůrců seznámí s tvorbou exilových autorů a význačných umělců z Polska, Maďarska a Slovenska.