Karel Purkyně, Zátiší s pávem (Cikánova lovecká kořist), 1861

Svým významem se řadí mezi několik stejně klíčových Purkyňových zátiší z tohoto období, na čele se Sovou sněžnou z roku 1862, které jsou dnes umístěny ve sbírkách Národní galerie Praha. Purkyně byl jedním z prvních, kdo v českém prostředí 19. století povýšil zátiší na respektovaný žánr tzv. vyššího umění. To je dáno mimo jiné volbou námětu, dále pro zátiší nezvykle velkým formátem, a v neposlední řadě celkovým monumentálním vyzněním díla. Lovecké zátiší odráží nový zájem představitelů programového realismu o nature morte, podnícený jeho zakladatelskou postavou Gustavem Courbetem. Ten v roce 1857 vystavil na pařížském salonu velkoformátový obraz Štvanice: Lov na srnce v lesích Velké Jury (1857) s motivem uloveného srnce, kterým v jeho díle započala celá nová tematická řada. Je velmi pravděpodobné, že Purkyně, který v té době pobýval v Paříži a navštěvoval tehdejší výstavy, tento významný obraz viděl a inspiroval se jím ve své tvorbě. Prezentované dílo zobrazuje mrtvé ptáky – páva, sovu, straku a sojku – na pozadí bílé zdi, v popředí je vidět mosazná vábnička se snítkou rozkvetlé růže s opadanými okvětními lístky. Autorova malba vyniká vyniká pastózním rukopisem, v němž jsou patrné i stopy špachtle a obrácené strany štětce, a zároveň mimořádným koloritem docíleným kombinací vrstvených barevných past s velmi promyšlenými podmalbami, které dotváří celkový barevný efekt.