Jozef Jankovič / plynutí času

Jozef Jankovič (*1937) patří k výrazným osobnostem poválečného slovenského umění. Na začátku šedesátých let dvacátého století patřil do okruhu bratislavských konfrontací a svou tvorbou si brzy získal uznání v mezinárodním kontextu. Tvarosloví informelu, nové figurace a vlivy pop-artu i postmoderny uchopuje vlastním sochařským pojetím, jímž angažovaně vypovídá o vzestupech a pádech lidského života, které obrací do společenské roviny a s ironickou nadsázkou se dotýká existenciálních limitů, které s sebou uplynulá doba přináší.

Do obecného povědomí se zapsal zejména sousoším Obete varují, vytvořeným roku 1969 pro Památník SNP v Banské Bystrici, které se stalo symbolem vyrovnávání se slovenské společnosti s vlastní minulostí. Jeho téměř dvacet let trvající přesunutí do nacisty vypálené obce Kaliště je jedním z mnohých smutných příběhů doby normalizace. Navzdory předem určenému tématu sousoší (na téma vítězství) se ho Jankovič rozhodl změnit na příznačnější „oběť“. I přes nastalou nemožnost volné sochařské tvorby Jankovič neustal v hledání nových cest a vedle šperku se začal věnovat grafice, díky čemuž se stal jedním z průkopníků počítačové grafiky ve slovenském výtvarném umění. Ani při svém zdravotním hendikepu se nevzdal nekonvenční podoby svého uměleckého vyjádření, které vyústilo do podob figurálních reliéfů a plastik, často umísťovaných do veřejných prostor.

Jozef Jankovič je držitelem významných ocenění: Grand Prix Bienále Danuvius v Bratislavě (1968), Bienále mladých v Paříži (1969), Herderovy ceny (Vídeň, 1983). Reprezentoval Slovensko na Bienále v Benátkach (1970, 1995), na výstavě východoevropské avantgardy s názvem Europa-Europa v Bonnu (1994) a řadě dalších. Od roku 1990 působil jako profesor na VŠVU v Bratislavě, přičemž se stal jejím prvním rektorem po politických změnách roku 1989.

Výstava v Muzeu umění Olomouc navazuje na stejnojmennou retrospektivu v Galerii města Bratislavy (7. 9. – 23. 10. 2016). Olomoucká výstava představí nejvýznamnější díla Jankovičovy tvorby z konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, tedy času formování osobních výtvarných programů a reakcí na nejaktuálnější evropské umělecké tendence, kdy Jankovič přišel s motivem naddimenzovaných lidských končetin, přecházejícím k expresivním plastikám s poselstvím naléhavého apelu v rámci aktuálního celospolečenského dění. Nebudou chybět ani stěžejní ukázky dokreslující autorovo tvůrčí uvažování v následujících letech, kdy se v rámci postmoderního tvarosloví ke slovu dostala groteska a svérázně podala pocit pramenící z hledání svobody a absurdnosti zažívaných situací.